З А Я В Л Е Н И Е Республики Западная Армения о возмещении материальных потерь, понесенных армянским народом в годы Первой мировой войны

23 апреля, 2024 - 08:47

 Генеральному Секретарю

Организации Объединенных Наций

г-ну Антониу Гутеррешу

Главам Государств

Постоянным членам Совета Безопасности

Организации Объединенных Наций

З А Я В Л Е Н И Е РЕСПУБЛИКИ ЗАПАДНАЯ АРМЕНИЯ

О возмещении материальных потерь, понесенных армянским народом

в годы Первой мировой войны

Обращаемся к вам с призывом изучить и осуществить процесс возмещения материальных потерь, понесенных армянским народом во время Первой мировой войны, принимая во внимание обязательства по репарациям Республики Турция перед армянским народом,

как правопреемника Османской империи. что составляет 19.130.982.000 французских франков,

в ценах 1919 года, по докладу и расчетам Специального комитета, действовавшего в составе Специальной комиссии по репарациям Парижской мирной конференции,

представленных 14 апреля 1919 года

I. Принимая во внимание отчет Специального комитета, действовавшего в рамках Специальной комиссии по репарациям Парижской мирной конференции.

1) 18 января 1919 г. в Париже начала свою работу Парижская мирная конференция (The Paris Peace Conference), целью которой было подвергнуть всеобъемлющему рассмотрению все вопросы, касающиеся Первой мировой войны, и подготовить мирные договоры. К числу важнейших принадлежал вопрос репараций (reparations) материальных потерь со стороны стран, виновных в разжигании Первой мировой войны. В соответствии с этим в составе Парижской конференции была Специальная комиссия по вопросу репараций (The Commission on Reparations of Damage /Valuation of Damage/). После длившихся почти 2 месяца работ стало ясно, что материальные потери понесли не только страны, непосредственно участвовавшие в Первой мировой войне. Поэтому 7 марта указанная комиссия сформировала отдельный орган – Специальный комитет (Special Committee), целью которого было обобщить материальные потери стран и народов, не представленных в комиссии, и дать официальный ход их возмещению. Специальный комитет имел следующий состав: члены: генерал МакКинстри (McKinstry) (США), полковник Пил (Peel) (Великобритания), госп. Жуассе (Jouasset) (Франция); секретари: Х. Джеймс (H. James) (США), госп. П. Лор (P. Laure) (Франция). В течение одного месяца Специальный комитет обобщил документы, представленные делегациями, а также добытые из иных источников, и 14 апреля 1919 г. представил свой предварительный доклад Специальной Комиссии по вопросу репараций Парижской мирной конференции. Хотя для западных и восточных армян расчеты были выполнены по отдельности, однако потери были представлены единой окончательной цифрой. В соответствии с этим, в общем и целом, потери армянской нации в 1914-1919 гг. по ценам 1919 года составили 19.130.982.000 французских франков.

Согласно докладу, материальные потери армянского народа имели следующий вид:

А) Западная Армения (или, как записано в документе, - Turkish Armenia):

а) личные материальные потери сельского населения – 4.601.610.000 франков

б) личные материальные потери городского населения - 3.235.550.000 франков

в) коллективные материальные потери – 6.761.350.000 франков

Всего – 14.598.510.000 франков.

Б) Республика Армения и другие армянонаселенные территории Кавказа:

а) потери населения тех пунктов, население которых было полностью изгнано – 1.831.872.000 франков

б) потери населения тех пунктов, население которых не было изгнано – 1.293.600.000 франков

в) иные материальные потери – 1.407.000.000 франков

Всего – 4.532.472.000 франков

Общие материальные потери составили 19.130.982.000 франков.

2) Таким образом, обязательства по репарациям Республики Турция, как правопреемницы Османской империи, в отношении армянского народа составляет 19.130.982.000 франков, по докладу и расчетам Специального комитета, действовавшего в составе Специальной комиссии по репарациям Парижской мирной конференции, представленных 14 апреля 1919 года.

II. О нескольких важных вопросах, касающихся ущерба, нанесенного армянскому народу.

1) Следует особо отметить, что во время Геноцида армян (1894-1923, 1918-2022 гг. и продолжающегося до сих пор) армянский народ понес гораздо большие потери, причем не только материальные, как указано в докладе, но и людские, территориальные, культурные, духовные, образовательные, архитектурные, экономические, финансовые и другие виды потерь. Другими словами, армянский народ понес огромные потери своего цивилизационного наследия.

2) Поэтому следует особо подчеркнуть, что данное заявление относится только к вышеупомянутому подсчету и только материальных потерь, понесенных армянским народом в годы Первой мировой войны.

В этой заявлении ни в коем случае не говорится о потерях, понесенных армянским народом во время Геноцида армян, в том числе и не только материальных, т.е. Геноцида армян 1894-1923 гг., осуществленный сменяющими друг друга правительствами Турции и Геноцида армян 1918-2022 гг. осуществлялся сменяющими друг друга правительствами Азербайджана.

Следует также отметить, что политика и практика армяноненавистничества и Геноцида, проводимая правительствами указанных государств, продолжается и по сей день.

3) Политика ненависти к армянам (и другим коренным народам) в Турции и Азербайджане имеет давнюю историю.

Она начинается еще в 1873-1874 гг., когда Турция, а позднее Азербайджан с 1918 г. приняли на государственном уровне крайне националистическую политику пантюркизма и пантуранизма.

Следствием этого является продолжающийся Геноцид против армян (и других коренных народов региона) и реализация политики Геноцида.

Только за 1894-1923 годы Турция уничтожила 4 миллиона граждан страны: армян, греков, ассирийцев...

В последующие годы те же государства регулярно совершали серьезные военные преступления против всех коренных народов региона, но особенно против армян и Армении.

4) Нельзя не учитывать те реалии, что:

а) Резня и депортация армян, греков, ассирийцев… совершенный в период 1894 - 1923 гг. являются Геноцидом согласно Конвенции ООН «О предупреждении преступления геноцида и наказании за него, от 9 декабря 1948 года.

б) Геноцид армян, греков, ассирийцев… подлежит осуждению в соответствии с Конвенцией ООН     «О неприменимости срока давности к военным преступлениям и преступлениям против человечности», от 26 ноября 1968 года.

III. Период осуществления Геноцида армян и людские потери, понесенные армянским народом.

1) Геноцид армян был осуществлен в 1894-1923 годах сменявшимися друг друга турецкими правительствами: султанского, младотурецкого, кемалисткого. Геноцид осуществлялся в Османской империи, в том числе в Западной Армении, Киликийской Армении, а также в Восточной Армении, Баку, Шуши и других прилегающих армянонаселенных районах.

2) Организованной в 1894–1896 гг. султаном Абдул Гамидом II массовой резне погибло около 300 тыс. армян, 200 тыс. насильственно исламизированы, 100 тыс. армян были депортированы. Армянские погромы учинялись турецкими регулярными войсками, отрядами «гамидие», полицией и толпами националистически настроенной черни.

3) Насильственная исламизация армян, во время гамидских погромов, заложила основу для исламизации и формирования политики тюркизации и её дальнейшего исполнения все более грубыми методами.

4) Гамидские погромы 1894–1896 гг. осудили видные деятели того времени – Жан Жорес, Виктор Берар, Анатоль Франс, Йоханнес Лепсиус, Линч и другие.

5) Почерк погромов в Адане в 1909 г. был тот же: их организовали турецкие власти, осуществили националистические отщепенцы, участвовала турецкая армия. Жертвами резни в Адане стали более 30 тыс. армян. В связи с фактом Геноцида младотурки организовали судебное разбирательство, которое, однако, приобрело формальный характер. Более того, был искусственно организован пожар, целью которого была попытка уничтожение судебных материалов. Однако многие материалы были спасены и хранятся до сих пор.

6) 24 апреля 1915 года с арестом армянской интеллигенции в Константинополе началась крупнейшая волна Геноцида армян, которая продолжалась до 1923 года и, фактически, это не закончилось до сегодняшнего дня. В результате Геноцида армян 1915-1918 гг. более 1.5 миллионов армян были убиты и 500 тысяч депортированы. Многие стали беженцами и изгнанниками.

7) 24 мая 1915 г. Великобритания, Франция и Россия выступили со специальным заявлением, осуждающим учиненные младотурками погромы и Геноцид армян, в котором апрельскую резню 1915 г. квалифицировали, как «новое преступление Турции против человечности и цивилизации».

8) Османская империя, которая совершила Геноцид армян, была одной из первых, кто признал и осудил его. В 1919 – 1920 гг. Специальный военный трибунал Константинополя организовал суд над главарями младотурков, представив им два обвинения: втягивание Османской империи в Первую Мировую войну и организация резни, Геноцида и выселения верноподданных империи армян, на основе чего главари младотурков – Талаат, Энвер, Джемал, Назим, Кемаль бей, Джемал Азмин, Наим бей и Бехаеддин Шакир заочно были приговорены к смертной казни. что впоследствии осуществили армянские мстители, в рамках акции возмездия операции «Немезис».

9) Геноцид армян был признан и осужден 40 государствами, несколькими комитетами ООН (1985 г.), Советом Европы (1998 г., 2001 г.), Европейским парламентом (1987 г., 2000 г., 2002 г., 2015 г.), Всемирным советом церквей (1983 г.). Постоянным Трибуналом народов (1984), все 50 штатов США и т. д.

10) 25 марта 2019 года ООН потребовал от Турции достоверной информации о судьбе насильственно депортированных армян во время Геноцида 1915-1923 гг.

В вопросе из семи пунктов, адресованном Президенту Республики Турция, написано:

- Пожалуйста, предоставьте любую информацию и/или комментарии, которые у вас могут быть по обвинениям.

- Какая политика была принята правительством вашего превосходительства в ответ на эти обвинения?

- Какие меры приняла Турция для установления фактов, в том числе судьбы или местонахождения армян, подвергшихся насильственному внутреннему перемещению, задержанию, внесудебным казням и насильственным исчезновениям в период 1915-1923 гг.?

- Какие меры были приняты для обеспечения права потерпевших и общества в целом знать правду об этих событиях, а также для обеспечения права потерпевших на правосудие и возмещение причиненного ущерба?

- Какие меры были приняты для обнаружения, насколько это возможно, тел армян, погибших в результате этих событий?

- Просьба представить информацию о причинах принятия закона 2017 г., препятствующих законодателям высказываться в определенных выражениях. Пожалуйста, объясните, как это совместимо с международным правом в области прав человека, в частности со статьей 19 Международного пакта о гражданских и политических правах.

- Пожалуйста, предоставьте подробную информацию о случаях применения статьи 301 Уголовного кодекса для наказания лиц за заявления о предполагаемых преступлениях против армян.

11) 29 октября 2019 г. Палата представителей Конгресса США приняла Резолюцию «Подтверждение позиции США по признанию Геноцида армян», где написано: «Закон Эли Визеля (Elie Wiesel) о предупреждении геноцида и злодеяний (зверств) от 2018 года (Public Law 115–441) устанавливает, что предотвращение злодеяний исходит и отражает национальные интересы Соединенных Штатов, и этот Закон подтверждает, что политика Соединенных Штатов заключается в реализации общегосударственной стратегии США по выявлению, предотвращению и действенному реагированию на риски и угрозы злодеяний (зверств) путем «усиления дипломатического реагирования и эффективного использования иностранной помощи для поддержки необходимых мер переходного правосудия, включая уголовную ответственность за прошлые злодеяния».

12) 24 апреля 2021 года Президент США Джо Байден в своем обращении к армянскому народу официально признал Геноцид армян. «С 24 апреля 1915 года, после арестов армянской интеллигенции и общинных деятелей Константинополя османскими властями, полтора миллиона армян были перемещены, вырезаны или отправлены на смерть с целью истребления. Мы чтим память жертв Великого Геноцида, чтобы ужасы прошлого никогда не были потеряны для истории. И мы помним о том, чтобы оставаться всегда бдительными в борьбе с разрушительным влиянием ненависти во всех ее проявлениях», — заявил 46-й Президент США, став первым и единственным главой Белого дома, выполнившим обещание, данное поколениям переживших Геноцид 106 лет назад: если он станет президентом, официально признать Геноцид армян и сделать права человека приоритетом своей администрации.

IV. Преступления, совершенные сменявшимися правительствами Турции против армянского народа, человечности и цивилизации, по крайней мере, в течение последних 100 лет.

1) Формирование политики распространения и пропаганды армянофобии, национального превосходства и высокомерия, расистской идеологии пантюркизма.

2) Планирование, пропаганда и подготовка программы по осуществлению Геноцида армян.

3) В период 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923 гг. на Армянском нагорье и в Османской империи осуществление Геноцида и депортации армян, разграбление и присвоение имущества армянского народа.

4) В 1915 году и в последующие годы, погромы и организация Геноцида, грабежа и присвоения имущества не только армян, но и греков, ассирийцев, арабов (в дальнейшем, начиная с конца 1920–х годов, также и курдов).

5) С 1894 года по настоящее время организация и проведения Величайшего Культуроцида армян и других автохтонных народов Османской империи.

6) В 1918 г., совершение агрессии в отношении армян Восточной Армении, навязывание незаконного Батумского договора (4 июня 1918 г.) новообразованной Республике Армения.

7) В 1918 г. осуществление Геноцида армян проживающих в Баку.

8) Погромы армян Шуши в 1920 году, ограбление их имущества поджог города.

9) За счет прав армянского народа 3 марта 1918 г. было подписано Брестское соглашение между Федеративной Социалистической Республикой Россия с одной стороны и правительствами Германии, Австро-Венгрии, Болгарии и Османской империи – с другой. По этому договору Россия передала Турции Западную Армению и значительную часть Восточной Армении. Согласно договору, Россия расформировала армянские добровольческие полки и вывела войска из Армении. Так называемый незаконный Московский договор, подписанный 16 марта 1921 года между Правительством Российской Социалистической Федеративной Советской Республикой и Великим Национальным Собранием Турции был, по сути, продолжением Брестского дополнительного договора и его «ратификацией». Вышеупомянутые договоры фактически грубо нарушили основные положения международного права поскoльку были подписаны в результате агрессии и принуждения.

10) В 1920 г., совершение агрессии в отношении Республики Армения, навязывание подвергшейся агрессии стороне незаконных договоров – в 1920 г. Александропольского и в 1921 г. – Карсского договоров.

11) В 1937 г. осуществление Геноцида армян и алеви в Дерсиме.

12) Сентябрь 1955 г.: массовые убийства греков и армян в Константинополе, геноцид, разграбление греческой и армянской собственности. По официальным данным, 6-7 сентября были убиты 11 человек, в то время как армянские и греческие общины указывают другие цифры: 37 убитых, 300 изнасилованных женщин, разрушены 71 церковь, 3 дома для редактирования газет, 4500 мастерских и магазинов, 26 школ, 2100 домов и квартир.

13) 1974 г., оккупация северных территорий Республики Кипр, массовые убийства местных греков и армян, Геноцид, депортация, разграбление имущества.

14) В 1894–1923гг., и продолжающееся по настоящее время разрушение, уничтожение армянских цивилизационных ценностей, в том числе историко-архитектурных памятников, церквей и хачкаров (мемориальных крест-камней). Согласно официальным данным, к началу 1914 года общее количество церквей и монастырей на территории Западной Армении и Османской империи составляло 2549 (в том числе уникальные раннехристианские памятники IV-V веков), большая часть которых была ограблена, сожжена и разрушена во время Геноцида.

По данным ЮНЕСКО 1974 года, после 1923 года из 913 сохранившихся армянских историко-архитектурных памятников 464 полностью уничтожены, 252 лежат в руинах, 197 нуждаются в капитальном восстановлении. А сегодня уже почти нечего восстанавливать – правительство Республики Турция их планомерно уничтожала.

15) Фальсификация исторических, культурных и иных цивилизационных ценностей армян и других народов региона.

16) Отрицание исторического факта Геноцида армян и отказ от признания факта его совершения. Предложения по созданию комиссии историков с нереальной надеждой выиграть время и оттянуть время возмещения.

17) Оккупация территории Армении, границы которой были утверждены согласно Арбитражному решению 28-го Президента США Вудро Вильсона от 22 ноября 1920 г.

18) С 1993 г. блокада Республики Армения со стороны Республики Турция.

19) 27 сентября 2020 г., военно-политическое активное и непосредственное участие в агрессии и преступлениях совершенных Республикой Азербайджан против Республики Арцах, в том числе с привлечением международных террористов ИГИЛ.

Преступления против человечности, совершенные властями Республики Азербайджан против проживающих в регионе армян, армян Армении и Арцаха и других народов, являются повторением преступных сценариев и планов властей Республики Турция, в полной мере изображение которого будет представлено в следующем параграфе.

V. Преступления, совершенные сменявшимися правительствами трёх республик Азербайджана против армянского народа, против человечности и цивилизации, за последние 100 лет, являются копией почерка и программы преступлении сменявшихся правительств Турции․

Мы не можем охватить больший временной интервал, так как искусственное государство под названием Азербайджан было создано в 1918 году.

1) Участие в беспорядках против армян на Кавказе в 1905-1906 годах, преследования и убийства армян, захват их имущества.

2) Участие в резне бакинских армян турецкими войсками в 1918 году, хищение их имущества.

3) 1918-1921 гг.— вооруженные нападения и насилие против армянского населения Карабаха, Нахичевани, Зангезура, агрессия против Республики Армения, необоснованные территориальные претензии, распространение нестабильности в регионе.

4) Резня армянского населения Шуши в 1920 году, поджог города, хищение собственносты армян города.

5) Принятие незаконного решения о присоединении Арцаха к Азербайджану. 5 июля 1921 г. на заседании Кавказского Бюро Коммунистической Партии России, не принимая во внимание соответствующее решение Лиги Наций и мнение народа Арцаха как демократического инструмента демаркации границ между Советской Арменией и Советским Азербайджаном, в нарушение резолюции о присоединении, в результате процедурных нарушений, было принято решение о насильственном отделении Арцаха от Армении при условии формирования национальной автономии с широкими полномочиями в составе Советского Азербайджана. Таким образом, большинство исторических армянских и армянонаселенных районов были переданы Советскому Азербайджану.

6) Подписание незаконного Московского договора в 1921 году, аннексия Нахичеванской области под прикрытием названия опеки. Оккупация и эксплуатация Нахичеванского региона, преступления и преследование коренных армян Нахичевана и, наконец, депортация нахичеванских армян.

7) 1921-1988 гг. - оккупация и эксплуатация Нагорно-Карабахской Республики, преступления против армян Арцаха.

8) 1930-е гг. вплоть до сегодняшнего дня - насильственная ассимиляция народов, проживающих в Азербайджане, Нахичеване и Арцахе - армян, уди, талышев, татов, аварцев, лезгин, в отношении многих из них осуществление актов геноцида.

9) 1960-е гг. до наших дней - фальсификация истории и культуры народов региона, в частности армян, уничтожение или присвоение цивилизационных, исторических и архитектурных ценностей.

10) 1988 год - всякое проявление воли и права армян Арцаха - право на жизнь, развитие и будущее - подавлялось путем массовых убийств, преследований, запугивания, тюремного заключения армян.

11) Позорное разграбление строительных материалов, предназначенных для работ по восстановлению Спитакского землетрясения в 1988 году, а также гуманитарной помощи, собранной для зоны бедствия.

12) 1988-1990 гг., Геноцид и депортация армянского населения Азербайджана, грабеж имущества.

13) 1991-1994 гг. - широкомасштабная агрессия против НКР и приграничных районов Республики Армения.

14) Республика Азербайджан - это государство, правительство которого уничтожило и продолжает разрушать многие древние армянские памятники, церкви и культурное наследие армянского народа. Свидетельством всего этого является разрушение 89 средневековых армянских церквей, 5480 хачкаров и 22 700 захоронений, расположенных на армянских территориях Азербайджана, Арцаха и Нахичевана, в том числе 400 хачкаров в Агулисе и уничтожение тысяч средневековых оригинальных и древних хачкаров в г. Джуга в Нахичеванской области в 2005 году.

15) Апрель 2016 года - развязывание четырехдневной войны и агрессии против армян Арцаха и Республики Арцах, совершение новых военных преступлений.

16) 1988-2019 гг. блокада НКР, РА, воспрепятствование осуществлению права на свободное развитие, блокада.

17) Период 1988-2019 гг. - в условиях слабого контроля международного сообщества, Республика Азербайджан наращивает свой военный потенциал, превзойдя и нарушая все установленные допустимые нормы вооружения, подстрекая к региональной нестабильности.

18) Власти Республики Азербайджан сеют армянофобию, ксенофобию, расизм, разжигают слепую этническую ненависть, пропаганду и подготовку к новым войнам и геноциду, особенно среди молодого поколения.

19) 27 сентября 2020 года произошла широкомасштабная - беспрецедентная агрессия альянса Азербайджана, Турции, Пакистана, с привлечением исламских террористических группировок Ближнего Востока против Республики Арцах. В арсенале агрессоров, помимо современного смертоносного и запрещённого оружия, кассетных снарядов с белым фосфором, имелись также все те средства и методы, которые властями Османской империи, начиная с 1894-1923 гг., применялись против народов региона и граждан Османской империи - армян, греков и ассирийцев и других автохтонных народов Османской империи...

20) С 1905 года по настоящее время организация и проведения Величайшого Культуроцида армян и других автохтонных народов Арцаха, деарменизация Нахичевана и Западного Прикаспия.

21) С 1988 года, со времен землетрясения в Спитаке, блокада Арцаха (Нагорного Карабаха) и Республики Армения со стороны Азербайджанской ССР.

22) Преступления, совершенные сменявшимися правительств трёх республик Западного Прикаспия – так называемых республик Азербайджан против армян, других автохтонных народов региона против человечности и цивилизации являются копией почерка и преступной программы властей Турции.

VI. Принимая во внимание предъявленные требования армянской делегации на Парижской мирной конференции:

1) В начале 1919 года в Париже был созван Армянский национальный съезд, одним из важнейших решений которого стало избрание «Армянской единой национальной делегации» («Делегации целостной Армении») под сопредседательством Погоса Нубара и Аветиса Агароняна и утверждение заранее подготовленного совместного Меморандума о требованиях армян и представленного армянской единой национальной делегацией на Парижской мирной конференции 12 февраля 1919 года, в котором обосновывалась необходимость создания армянского независимого государства и уточнялась его территория, которая объединяла семь вилайетов (областей) Западной Армении (включая Трапезунд), Республику Армения и Киликию;

2) 26 февраля 1919 года Армянская единая национальная делегация явилась на заседание Совета Десяти, где повторила основные требования Меморандума. 17-го апреля 1919 года делегацию принял 28-й Президент США Вудро Вильсон, который заверил, что сделает все возможное для защиты территориальных требований армян;

3) В своём письме председателю Верховного Совета союзных держав от 22 ноября 1920 года 28-օй Президент США Вудро Вильсон, в связи с принятым им Арбитражным решением, подчеркнул, что «необходимо иметь в виду, что новое государство Армения, которое, конечно же, будет включать большую часть бывших закавказских армянских регионов России...»;

4) В ответ на представленные требования армянской единой национальной делегации, Верховный Совет союзных держав 19-го января 1920 года принял следующее решение и «де-факто» признал Армянское государство:

- Правительство Армянского государства признается в качестве Правительства;

- Это решение не предопределяет вопроса границ Армянского государства.

Эти два решения секретариатом Парижской мирной конференции 27-го января 1920 года были официально представлены Армянской единой национальной делегации;

5) 11-го мая 1920 года турецкая делегация была приглашена на Парижскую мирную конференцию, на которой ей были представлены «Условия мира». Среди представителей Союзников была также делегация Армянского государства. В преамбуле «Условий мира», которая впоследствии стала преамбулой Севрского мирного договора, Армения отмечена наряду с союзными государствами. Тем самым, Армянское государство было признано также и «де-юре».

VII. Учитывая статус трех республик Армении

1) Первая Республика Армения, а впоследствии, и союзная Армянская ССР, в условиях агрессии и принуждения (Александропольский договор от 02.12.1920 года и Карсский договор от 13.10.1921 года) были вынуждены отказаться от предоставленных в 1920 году армянскому народу и армянскому государству (государству Армения) прав, предоставленных на основе единых армянских требований, будучи вынужденными оставаться только в рамках прав и юрисдикции республик Армении, иначе говоря – Восточной Армении.

2) Третья Республика Армения, посредством официальных заявлений руководителей государства повторила, что остаётся вне рамок прав, предоставленных армянскому народу и армянскому государству (государству Армения) в 1918-1920 гг., предоставленных на основе единых армянских требований, и вынуждена оставаться только в рамках прав и правомочий республик Армении, иначе говоря – Восточной Армении, а дело отстаивания данного вопроса передает непосредственно армянскому народу – широким кругам армянской общественности.

3) Следует отметить, что третий президент Республики Армения в 2015 году, обращаясь к участникам Всеармянского молодежного слета «Базе-2015», поставил задачу решения Армянского вопроса и реализации предоставленного армянскому народу права на грядущим поколениям и, по сути, рассеянному по всему миру армянскому народу.

19 января 2015 года, у Мемориала памяти жертв Геноцида армян «Цицернакаберд» гор. Еревана, 3-й Президент Республики Армения официально зачитал Всеармянскую Декларацию 100-летия Геноцида армян, где во 2-й статье написано: «Подтверждает приверженность Армении и армянского народа продолжению международной борьбы за предотвращение Геноцидов, восстановление прав народов, подвергшихся Геноциду, и установление исторической справедливости».

4) Нынешнее руководство Республики Армения, посредством заявлений официальных лиц, полностью отказалось от всех прав, предоставленных международным сообществом в 1918-1920 гг.. армянскому народу и Государству Армения.

5) Однако, все это не означает, что армяне, рассеявшиеся по всему миру вследствие Геноцида армян, могут смириться с такими реалиями, навязанными Республике Армения и Республике Арцах (Нагорно-Карабахской Республике).

6) Напротив. Рассеявшиеся по всему миру армяне, количество которых намного больше, чем их соотечественников проживающих в Республике Армения и Республике Арцах (Нагорно-Карабахской Республике), избрали путь защиты единых прав, предоставленных армянскому народу и государству Армения в 1918-1920 годах международным сообществом, с целью окончательного и справедливого решения Армянского вопроса.

VIII. На основании следующих политико-правовых решений, документов и фактов относительно решения Армянского вопроса:

- Совместное специальное заявление правительств Великобритании, Франции и России которые первыми признали и осудили Геноцид армян, в котором квалифицировали это чудовищное преступление, как «…Ввиду этих новых преступлений, совершаемых Турцией против человечества и цивилизации, союзные правительства России, Франции и Англии публично объявляют Блистательной Порте, что они возлагают личную ответственность за эти преступления на всех членов турецкого правительства, а также на тех его местных представителей, которые окажутся причастными к подобной резне.», от 24 мая 1915 года;

- Декрет Правительства России (Совета Народных Комиссаров России) «О Турецкой Армении» («О Западной Армении»), от 11 января 1918 года;

- Первая Конституция РСФСР (Статья 6, Главы III, в которой объявляется о свободе самоопределения Армении), 10 июля 1918 года;

- Решение Верховного Совета Союзных государств, во время Парижской конференции, о признании де факто (de facto) независимости государства Армения, от 19 января 1920 года;

- Решение Верховного Совета Союзных государств о признании де юре (de jure) независимости государства Армения, от 11 мая 1920 года;

- Декларация о независимости Армянской Киликии, от 4 августа 1920 года;

- Обсуждение мандата Армении, состоявшегося в Сенате США 29 мая – 1 июня 1920 года, что означает, что США де-факто признали право и титул Армянского государства в отношении армянских территорий, признав тем самым недействительным право и титул Османской империи (и его правоприемник - Республика Турция) в отношении этих территорий;

- Севрский мирный договор (статьи 88-93 которого касаются государства Армения), от 10 августа 1920 года;

- Первый международный Договор между Главными союзными Державами и Государством Армения о национальных меньшинствах и торговых отношениях «Договор между Главными союзными Державами и Арменией, подписанный в Севре 10 августа 1920 года» (Приложение к статье 93 Севрского договора). Договор с армянской стороны подписали Аветис Агаронян, Председатель Делегации Республики Армения и Погос Нубар, Представитель Объединенного Армянского Совета в Константинополе.

- Арбитражное решение 28-го Президента США Вудро Вильсон, от 22 ноября 1920 года, – «Решение Президента Соединенных Штатов Америки Вудро Вильсона об установлении государственной границы между Турцией и Арменией, о выходе границ Армении к морю и о демилитаризации прилегающих к армянской границе турецких территорий».

IX. На основании следующих международных документов:

- Устав Организации Объединенных Наций, от 26 июня 1945 года;

- Всеобщая Декларация прав человека, от 10 декабря 1948 года;

- Европейская Конвенция «О защите прав человека и основных свобод», Рим, от 4 ноября 1950 года;

- Конвенция ООН «О правах и обязанностях государств» («Конвенция Монтевидео»), от 26 декабря 1933 года;

- Конвенция ООН «О предупреждении преступления геноцида и наказании за него», от 9 декабря 1948 года;

- Конвенция ООН «О неприменимости срока давности к военным преступлениям и преступлениям против человечности», от 26 ноября 1968 года;

- Декларация ООН «О предоставлении независимости колониальным странам и народам» от 14 декабря 1960 года;

- Декларация ООН «О ликвидации всех форм расовой дискриминации», от 20 ноября 1963 года;

- Венская Конвенция «О праве международных договоров», от 23 мая 1969 года;

- Декларация ООН «О правах коренных народов», от 13 сентября 2007 года;

- Декларация ООН «О праве народов на мир», от 12 ноября 1984 года;

- Декларация ООН «О праве на развитие», от 4 декабря 1986 года;

- Декларация ООН «О правах лиц, принадлежащих к национальным или этническим, религиозным и языковым меньшинствам», от 18 декабря 1992 года;

- Декларация ООН «О верховенстве права на национальном и международном уровнях», от 24 сентября 2012 года;

- Декларация о принципах международного права, касающихся дружественных отношений и сотрудничества между государствами в соответствии с Уставом ООН, принята Генеральной Ассамблеи ООН от 24 октября 1970 года.

X. На основании следующих решений, принятых Республикой Западная Армения (Государством Армения):

-  Решения по формированию института национальной идентичности и гражданства армян Западной Армении, принятые на основании Декларации Организации Объединенных Наций «О правах коренных народов», от 13 сентября 2007 года,;

-  Декларации Национального Совета армян Западной Армении «О праве на самоопределение армян Западной Армении», г. Шуши, от 17 декабря 2004 года;

- Декларации Национального Совета Западной Армении «О начале формирования Правительства Западной Армении в изгнании», от 04 февраля 2011 года;

- Декларации Национального Совета армян Западной Армении и Правительства Западной Армении в изгнании «О формировании Национального Собрания (Парламента) Западной Армении», от 24 мая.2013 года;

- Законе Республики Западная Армения «О государственной структуре Западной Армении, статусе депутатов Национального Собрания (Парламента) Западной Армении и регламенте Национального Собрания (Парламента) Западной Армении» от 21 января 2014 года;

- Указе Президента Республики Западная Армения (государства Армения) № 12 «Республика Западная Армения как государство-продолжатель», - о Республике Западная Армения, которая является государством-продолжателем (continuity) признанного в 1920 году Армянского государства, от 23 февраля 2014 года;

- Решении Национального Совета армян Западной Армении «О постоянном, вооруженном и положительном нейтралитете армян Западной Армении и самой Западной Армении», от 29 марта 2011 года;

- Указе Национального Совета армян Западной Армении «О создании сил самообороны армян Западной Армении», от 26 декабря 2012 года;

- Решении Национального Собрания (Парламента) Западной Армении «О формировании сил обороны армян Западной Армении», от 10 января 2018 года.

XI. Принимая во внимание политико-правовые основы формирования Республики Западная Армения (государства Армения)

1) На основе Декларации Организации Объединенных Наций «О правах коренных народов» от 13 сентября 2007 года, сформировался институт национальной идентичности и гражданства армян Западной Армении, и абсолютно легитимно были сформированы правовые и политические основы Республики Западная Армения (Государства Армения) и её государственные структуры;

2) В соответствии со статьей 21 Всеобщей декларации прав человека, начиная с 2013 года, Республика Западная Армения (Государство Армения) сформировала абсолютно легитимные органы государственной власти - Национальное Собрание (Парламент), Правительство и институт президентства;

3) В ноябре 2013 года впервые во всем мире состоялись выборы депутатов Национального Собрания (Парламента) Западной Армении, проходившие путем прямого электронного голосования по интернету, которые проводились при всеобщем и равном избирательном праве, путем свободного и тайного голосования. Выборы прошли в 41 стране, были избраны 64 депутата Национального Собрания (Парламента) Западной Армении.

С 1 по 5 сентября 2018 года состоялись выборы Национального Собрания (Парламента) Западной Армении 2-го созыва, в которых приняли участие 51 505 избирателей из 47 стран мира, и по единому списку были избраны 101 депутат.

4) Республика Западная Армения (Государство Армения), принятием соответствующих Законов признала, присоединилась и ратифицировала Устав Организации Объединенных Наций и 45 наиболее важные международные договоры, Конвенции и Декларации.

5) В настоящее время Президентом Республики Западная Армения (Государство Армения) является Радик Хамоян, Премьер-министром - Тигран Пашабезян, Председателем Национального Собрания (Парламента) - Армен Тер-Саркисян.

XII. Принимая во внимание следующие Заявления, направленные Республикой Западная Армения (государством Армения) в Организацию Объединенных Наций:

1) Заявление Республики Западная Армения (Государство Армения) «О вступлении Республики Западная Армения (Государство Армения) в члены Организации Объединенных Наций». (25 мая 2018 г.)

2) Заявление Республики Западная Армения (Государство Армения) в ООН «Об исполнении и реализации Арбитражного Решения 28-го Президента Соединенных Штатов Америки Вудро Вильсона от 22 ноября 1920 года, полное название которого – «Решение Президента Соединенных Штатов Америки Вудро Вильсона об установлении государственной границы между Турцией и Арменией, о выходе границ Армении к морю и о демилитаризации прилегающих к армянской границе турецких территорий». (29 мая 2018 г.)

3) Заявление Республики Западная Армения (Государство Армения) в ООН «Օ демилитаризации Западной Армении и Киликии и вывода оккупационных войск Республики Турция с данных территорий», согласно Арбитражному решению 28-го Президента США Вудро Вильсона. (20 ноября 2018 г.)

4) Заявление Республики Западная Армения (Государство Армения) в ООН «О демаркации границы между Государством Армения и Республикой Азербайджан», для проведения делимитации и демаркации границы между Государством Армения и Республикой Азербайджан, на основании принципов и положений Доклада-предложения Специальной комиссии по установлению границ Армении Парижской мирной конференции от 24 февраля 1920 года. (7 августа 2019 г.)

5) Заявление Республики Западная Армения (Государство Армения) в Европарламент «Об ошибках, упущениях и неприемлемых формулировках, содержащихся в Резолюции Европейского парламента «О политическом решении Армянского Вопроса» от 18 июня 1987 года, и о необходимости его изменения и нового редактирования». (5 декабря 2020 г.)

6) Заявление Республики Западная Армения (Государство Армения) в ООН - Декларация «О суверенитете, территориальной целостности Республики Западная Армения (Государство Армения) и государственной границе с Республикой Турция». (15 мая 2022 г.)



Эти Заявления в действительности касаются уже принятых международным сообществом решений в части прав армянского народа, которые были вынесены, однако до сих пор не претворены в жизнь.

XIII. Данное заявление ни в коем случае не касается вопроса иска о возмещении ущерба, причиненного армянскому народу и Армении в результате Геноцида армян, и не только материального.

1) В вопросе полного возмещения необходимо принять во внимание преступления, совершенные сменявшими друг друга правительствами Турции против армянского народа в 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923 годах и продолжающиеся до сегодняшнего дня, представленные в главе IV данного заявления, а также преступления, совершенные сменявшими друг друга правительствами Азербайджана против армянского народа в 1905-1906, 1918-1920, 1921-1987, 1988-2022 годах и продолжающиеся до сегодняшнего дня, представленные в главе V.

2) Ущерб, причиненный армянскому народу и Армении в результате преступлений сменявших друг друга правительств Турции и Азербайджана, представленный в упомянутых главах, и не только материальные потери городского и сельского населения, но и неупомянутые в данном заявлении потери армянского народа: людские потери в следствии осуществленного Геноцида, насильственной депортации и исламизации, в том числе детей и женщин, потеря Родины – Патриоцид, потеря ареала армянского народа, экономические потери, потеря банковских вкладов и драгоценностей, страховых взносов, нематериальных активов, интеллектуальной собственности, объекты историко-культурного, археологического, архитектурного и церковного наследия, образовательных и просветительных учреждений, всемирных и общенациональных культурных ценностей и других потерь армянского народа.

3) В настоящее время производится дисконт определенного и утвержденного ущерба, указанного в докладе Специального комитета, действовавшего в составе Специальной Комиссии по вопросу репараций Парижской мирной конференции.

4) Необходимо проведение квалиметрической переоценки расчета в соответствии с действующей процедурой и стандартами, поскольку по расчетам и определению оценщиков-экспертов профессионального сообщества, собранные Чарли Чаплином в 1920-х годах во всей Европе и пожертвовавшие на помощь армянским сиротам бежавшим из Османской империи от Геноцида армян 1915 г. 1 миллион долларов США в настоящее время составляет 15 миллионов долларов США (т.е. дисконт 15 раз), или по независимой профессиональной оценке восстановительная стоимость имущества семьи Романовых последнего российского императора Николая II на 1917 г. в настоящее время составляет дисконтом 15 раз.

Следовательно, обязательства по репарациям Республики Турция как правопреемницы Османской империи в отношении армянского народа, что составляет 19.130.982.000 французских франков в ценах 1919 года, по докладу и расчетам Специального комитета, действовавшего в составе Специальной комиссии по репарациям Парижской мирной конференции, представленных 14 апреля 1919 года на сегодняшний день составляет 286 964 730 000 евро (или 312.791.555.700 долларов США).

5) По инициативе Специальной комиссии Национального Собрания (Парламента) Западной Армении по вопросам реституции и репарации в следствии Геноцида армян Международный независимый экспертно-правовой центр репараций и реституций (полное наименование – «Международный независимый экспертно-правовой центр учёта, анализа, инвентаризации, аудита, квалиметрической оценки и судебной экспертизы материальных и нематериальных потерь в следствии Геноцида армян для репараций и реституций») проводит квалиметрическую оценку полной восстановительной стоимости материального и нематериального имущества и потерянной выгоды армянского народа на территории Османской империи, в т. ч. отдельно - Западной Армении, Киликии, Нахичеване, Арцахе и Западной Прикаспии для репарации, реституции и контрибуции после 1919 г. за последний более100 лет в мирное время, от военных действий, терроризма, блокады, резервации армянского народа.

6) В настоящее время, потери, указанные в пунктах 1 и 2 главы XIII, квалиметрически оцениваются и заявление с соответствующим отчетом и экспертным заключением профессионального международного сообщества для всеобъемлющей репарации и реституции в ближайшее время будет представлено Вам и соответствующим международным структурам.

XIV. Принимая во внимание всеобъемлющие права армянского народа в мире, в соответствии с которыми:

1) Армяне Западной Армении, как и любой народ в мире, имеет право жить, развиваться и иметь будущее, а это означает, что армяне имеют право требовать создания своего собственного Государства на территории своей Исконной Родины - в Армянском нагорье, в Армении;

2) Армяне Западной Армении и Государственные структуры Республики Западная Армения (Государства Армения) заявляют, что берут на себя защиту прав, предоставленных армянскому народу Севрским мирным договором и Арбитражным решением 28-го Президента Соединенных Штатов Америки Вудро Вильсона, и на претворение этих прав в жизнь, в том числе по вопросу демаркации границы между государством Армения и Республикой Турция, выступая в качестве государства-продолжателя (continuity) государства Армения, признанного де-факто и де-юре в 1920 году.

Обращаемся к Вам с предложением изучить и осуществить процесс возмещения материальных потерь, понесенных армянским народом в годы Первой мировой войны,

учитывая обязательства по репарациям Республики Турция, как правопреемницы Османской империи в отношении армянского народа, что составляет 19.130.982.000 французских франков в ценах 1919 года, по докладу и расчетам Специального комитета, действовавшего в составе Специальной комиссии по репарациям Парижской мирной конференции, представленных 14 апреля 1919 года.

Просим инициировать проведение квалиметрической переоценки расчета в соответствии с действующей процедурой и стандартами, поскольку по расчетам и определению оценщиков-экспертов профессионального международного сообщества дисконт в настоящее время составляет 15 раз.

Следовательно, обязательства по репарациям Республики Турция как правопреемницы Османской империи в отношении армянского народа, на сегодняшний день составляет 286 964 730 000 евро (или 312.791.555.700 долларов США).

Осуществить репарацию пострадавшим сторонам: армянам Западной Армении (Республика Западная Армения (Государство Армения) и армянам Восточной Армении (Республика Армения), направляя их в соответствующие национально-государственные структуры.

XV. Решение по данному Заявлению

«О возмещении материальных потерь, понесенных армянским народом в годы Первой мировой войны», принято 25 сентября 2022 года на совместном заседании Национального Собрания (Парламента) Западной Армении и Правительства Республики Западная Армения (Государства Армения).

XVI. Также сообщаем, что:

1) Готовы предоставить дополнительную информацию и документы, которые Вам будут необходимы касательно данного Заявления;

2) При необходимости готовы направить к Вам уполномоченного представителя Республики Западная Армения (Государства Армения) для непосредственных контактов и обсуждений.

Радик Хамоян

Президент Республики Западная Армения (Государство Армения)

Тигран Пашабезян

Премьер-министр Республики Западная Армения (Государство Армения)

Армен Тер-Саркисян

Председатель Национального Собрания (Парламента) Западной Армении

25 сентября 2022 года

***

Адрес для ответа: 0009, ул. Исаакяна 28, 3-й этаж, офис 1, Ереван, Республика Армения

E-mail: parliamentwesternarmenia@gmail.com

Тел. (WatsApp): +37498250951, +79613072044

-----------------------------

Заявление на армянском языке

Միավորված Ազգերի Կազմակերպության

Գլխավոր Քարտուղար

Անտոնիո Գուտերեշին

Միավորված Ազգերի Կազմակերպության

Անվտանգության Խորհրդի Մշտական Անդամ

Պետությունների Ղեկավարներին



Դ Ի Մ Ո Ւ Մ

Առաջին համաշխարհային պատերազմի ժամանակ հայ ժողովրդի կրած

նյութական կորուստների փոխհատուցման վերաբերյալ

Դիմում ենք Ձեզ՝ քննության առնելու եւ իրականացնելու Առաջին համաշխարհային պատերազմի ժամանակ հայ ժողովրդի կրած նյութական կորուստների փոխհատուցման գործընթացը, նկատի առնելով Թուրքիայի Հանրապետության, որպես Օսմանյան կայսրության իրավահաջորդի, փոխհատուցման պարտավորությունը հայ ժողովրդի նկատմամբ, որը կազմում է 19.130.982.000 ֆրանսիական ֆրանկ, 1919 թվականի գներով, ըստ Փարիզի Խաղաղության վեհաժողովի փոխհատուցումների հարցով Հատուկ հանձնաժողովի կազմում գործող Հատուկ հանձնախմբի 1919 թ․ ապրիլի 14-ին ներկայացրած զեկույցի ու հաշվարկի։

I. Նկատի առնելով Փարիզի խաղաղության վեհաժողովի փոխհատուցումների հարցով Հատուկ հանձնաժողովի կազմում գործող Հատուկ հանձնախմբի զեկույցը։

1) 1919 թ. հունվարի 18-ին, Փարիզում իր աշխատանքներն սկսեց Փարիզի խաղաղության վեհաժողովը (The Paris Peace Conference), որի նպատակն էր համապարփակ քննության ենթարկել պատերազմին առնչվող բոլոր հարցերը եւ նախապատրաստել խաղաղության պայմանագրերը: Կարեւորագույն հարցերի թվին էր պատկանում պատերազմի հրահրման համար մեղավոր երկրների կողմից նյութական կորուստների փոխհատուցումը (reparations): Ըստ այդմ, Փարիզի վեհաժողովի կազմում կար հատուկ հանձնաժողով փոխհատուցումների հարցով (The Commission on Reparations of Damage (Valuation of Damage)): Գրեթե 2 ամիս տեւած աշխատանքներից հետո պարզ դարձավ, որ նյութական կորուստներ են ունեցել ոչ միայն պատերազմին անմիջականորեն մասնակցած երկրները: Ուստի, մարտի 7-ին նշյալ հանձնաժողովը ձեւավորեց առանձին մարմին՝ Հատուկ հանձնախումբ (Special Committee), որի նպատակն էր ի մի բերել հանձնաժողովում չներկայացված երկրների եւ ժողովուրդների նյութական կորուստները եւ դրանց հատուցմանը տալ պաշտոնական ընթացք: Հատուկ հանձնախումբն ուներ հետեւյալ կազմը՝ անդամներ. գեներալ ՄըքՔինսթրի (McKinstry) ԱՄՆ, գնդապետ Փիլ (Peel) Մեծ Բրիտանիա, պրն. Ժուասե (Jouasset) Ֆրանսիա, քարտուղարներ. Հ. Ջեյմս (H. James) ԱՄՆ, պրն. Փ. Լոր (P. Laure) Ֆրանսիա:

Մեկ ամսվա ընթացքում Հատուկ հանձնախումբն ամփոփեց պատվիրակությունների ներկայացրած, ինչպես նաեւ այլ աղբյուրներից հայթայթած փաստաթղթերը եւ 1919 թ. ապրիլի 14-ին ներկայացրեց իր նախնական զեկույցը: Թեեւ արեւմտահայության եւ արեւելահայության համար հաշվարկները կատարվել էին առանձին-առանձին, սակայն կորուստները ներկայացված էին միասնական վերջնական թվով: Ըստ այդմ, հայության ամբողջական նյութական կորուստը 1914-1919 թթ.-ին 1919 թ.-ի գներով կազմել է 19.130.982.000 ֆրանսիական ֆրանկ:

Ըստ զեկուցագրի, հայության նյութական կորուստներն ունեին հետեւյալ պատկերը.

Ա) Արեւմտյան Հայաստան (կամ ինչպես փաստաթղթում է գրված՝ Turkish Armenia (Թուրքահայաստան).

ա) գյուղաբնակների անհատական նյութական կորուստները 4.601.610.000 ֆրանկ,

բ) քաղաքաբնակների անհատական նյութական կուրուստները 3.235.550.000 ֆրանկ,

գ) ոչ անհատական նյութական կորուստները 6.761.350.000 ֆրանկ,

Ընդամենը՝ 14.598.510.000 ֆրանկ։

Բ) Հայաստանի Հանրապետություն եւ Կովկասի այլ հայաբնակ տարածքներ.

ա) այն բնակավայրերի բնակչության կորուստները, որոնց բնակչությունն ամբողջովին տեղահանվել է 1.831.872.000 ֆրանկ,

բ) այն բնակավայրերի բնակչության կորուստները, որոնց բնակչությունը չի տեղահանվել 1.293.600.000 ֆրանկ,

գ) այլ նյութական կորուստներ 1.407.000.000 ֆրանկ,

Ընդամենը՝ 4.532.472.000 ֆրանկ։

Համընդհանուր նյութական կորուստները կազմել է 19.130.982.000 ֆրանկ։

2) Այսպիսով, Թուրքիայի Հանրապետության, որպես Օսմանյան կայսրության իրավահաջորդի, նյութական փոխհատուցման պարտավորությունը հայ ժողովրդի նկատմամբ կազմում է 19.130.982.000 ֆրանկ, ըստ Փարիզի Խաղաղության վեհաժողովի փոխհատուցումների հարցով Հատուկ հանձնաժողովի կազմում գործող Հատուկ հանձնախմբի 1919 թ․ ապրիլի 14-ին ներկայացրած ներկայացրած զեկույցի ու հաշվարկի:

II. Հայ ժողովրդի կրած վնասների կապակցությամբ մի քանի կարեւոր հարցերի մասին։

1) Առանձնահատուկ նշենք, որ Հայերի Ցեղասպանության ընթացքում (1894-1923 թթ., 1918-2022 թթ․, եւ շարունակվող մինչեւ այսօր) հայ ժողովուրդը շատ ավելի մեծ կորուստներ է կրել, եւ ոչ միայն նյութական, ինչպես նշված է զեկույցում, այլեւ մարդկային, տարածքային, մշակութային, հոգեւոր, կրթական, ճարտարապետական, տնտեսական, ֆինանսական եւ այլ տեսակի կորուստներ։ Այլ կերպ ասած, հայ ժողովուրդը կրել է քաղաքակրթական ժառանգության ահռելի կորուստներ։

2) Հետեւաբար պետք է հատուկ ընդգծել, որ սույն դիմումնագիրը վերաբերում է միայն Առաջին համաշխարհային պատերազմի ժամանակ հայ ժողովրդի կրած միայն նյութական կորուստների վերոհիշյալ հաշվարկին։

Սույն դիմումնագիրը ոչ մի դեպքում չի վերաբերում Հայերի Ցեղասպանության ընթացքում հայ ժողովրդի կրած կորուստներին, այդ թվում՝ ոչ միայն նյութական, այսինքն՝ 1894-1923 թթ․ Հայերի Ցեղասպանության՝ իրականացված Թուրքիայի իրարհաջորդ կառավարությունների կողմից եւ 1918-2022 թթ․ Հայերի Ցեղասպանության՝ իրականացված Ադրբեջանի իրարհաջորդ կառավարությունների կողմից։

Նշենք նաեւ, որ նշված պետությունների կառավարությունների կողմից հայերի նկատմամբ իրականացվող հայատյացության եւ Ցեղասպանության քաղաքականությունն ու գործելակերպը շարունակվում է մինչեւ այսօր։

3) Թուրքիայում եւ Ադրբեջանում հայերի (եւ մյուս բնիկ ժողովուրդների) նկատմամբ ատելության քաղաքականությունը հին պատմություն ունի։

Այն սկիզբ է առնում դեռեւս 1873-1874 թվականներին, երբ Թուրքիան, իսկ հետագայում Ադրբեջանը 1918 թ․-ին, պետական մակարդակով որդեգրում են պանթուրքիզմի ու պանթուրանիզմի ծայրահեղ ազգայնամոլ քաղաքականություն։

Հետեւանքը՝ հայերի (եւ տարածաշրջանի բնիկ մյուս ժողովուրդների) նկատմամբ իրականացվող շարունակական Ցեղասպանությունն է ու Ցեղասպան քաղաքականության գործարկումը։

Միայն 1894-1923 թթ․ ընթացքում Թուրքիան ոչնչացրել է երկրի 4 միլիոն քաղաքացիների՝ հայերի, հույների, ասորիների․․․

Հետագա տարիներին նույն պետություննների կողմից պարբերաբար իրականացվել են պատերազմական լրջագույն հանցագործություններ տարածաշրջանի բոլոր բնիկ ժողովուրդների, բայց հատկապես հայերի եւ Հայաստանի դեմ։

4) Անհնար է հաշվի չառնել այն իրողությունները, որ`

ա) Հայերի, հույների, ասորիների․․․ նկատմամբ 1894-1923 թթ․ ընթացքում իրականացված կոտորածն ու բռնագաղթը հանդիսանում է Ցեղասպանություն, համաձայն՝ ՄԱԿ-ի «Ցեղասպանության հանցագործության կանխարգելման եւ դրա պատժի մասին» Կոնվենցիայի, 9 դեկտեմբեր 1948 թ․,

բ) Հայերի, հույների, ասորիների․․․ Ցեղասպանությունը ենթակա է դատապարտման, համաձայն՝ ՄԱԿ-ի «Պատերազմի հանցագործությունների եւ մարդկայնության դեմ հանցագործությունների նկատմամբ վաղեմության ժամկետ չկիրառելու մասին» Կոնվենցիայի, 26 նոյեմբեր 1968 թ.:

III. Հայերի Ցեղասպանության իրականացման ժամանակաշրջանը եւ հայ ժողովրդի կրած մարդկային կորուստները։

1) Հայերի Ցեղասպանությունն իրականացվել է 1894-1923 թթ. ընթացքում թուրքական իրար հաջորդող հետեւյալ կառավարությունների կողմից՝ սուլթանական, երիտթուրքական, քեմալական։ Ցեղասպանությունը իրականացվել է Օսմանյան կայսրության մեջ, ինչպես նաեւ Արեւմտյան Հայաստանում, Կիլիկյան Հայաստանում, Արեւելյան Հայաստանում, Բաքվում, Շուշիում եւ հարակից այլ հայաբնակ տարածքներում։

2) 1894-1896 թթ. Սուլթան Աբդուլ Համիդ 2-րդի կազմակերպած կոտորածներին զոհ են գնացել 300 հազար, բռնի կրոնափոխության ենթարկվել 200 հազար, տարագրվել 100 հազար հայ: Հայկական կոտորածներն իրականացրել են թուրքական կանոնավոր զորամասերը, «համիդիե» գնդերը, ոստիկանությունը եւ ազգայնամոլ ամբոխը։

3) Համիդյան կոտորածների ընթացքում տեղի է ունեցել հայերի բռնի կրոնափոխությունը, ինչը հիմք է հանդիսացել իսլամացման, թուրքացման ու քրդացման քաղաքականության սկզնավորման եւ էլ ավելի բիրտ եղանակներով դրա շարունակության համար:

4) 1894-1896 թթ. Համիդյան կոտորածները դատապարտել են ժամանակի առաջադեմ գործիչներ Ժան Ժորեսը, Վիկտոր Բերարը, Անատոլ Ֆրանսը, Յոհաննես Լեփսիուսը, Լինչը եւ ուրիշներ:

5) 1909 թ. Ադանայի կոտորածների ձեռագիրը նույնն է, այն կազմակերպել է թուրքական իշխանությունը, իրականացրել ազգայնամոլ ամբոխը, մասնակցել է թուրքական բանակը:

Ադանայի կոտորածներին զոհ է գնացել շուրջ 30 հազար հայ: Ցեղասպանության փաստի առընչությամբ դատավարություն է կազմակերպվել, որը սակայն ձեւական բնույթ է կրել: Կազմակերպված հրդեհի միջոցով դատավարության նյութերը փորձել են կրակի մատնել ու ոչնչացնել, թեեւ շատ նյութեր փրկվել են եւ պահպանվում են առ այսօր:

6) 1915 թ․ ապրիլի 24-ին Կոստանդնուպոլսի հայ մտավորականների ձերբակալությամբ սկսվել է Հայերի Ցեղասպանության ամենամեծ ալիքը, որը շարունակվել է մինչեւ 1923 թ․ եւ, ըստ էության, չի ավարտվել մինչեւ այսօր։ 1915-1918 թթ․-ի Հայերի Ցեղասպանության հետեւանքով զոհվել է ավելի քան 1,5 միլիոն հայ եւ 500 հազար բռնագաղթվել է, դարձել փախստական ու տարագիր։

7) 1915 թ. մայիսի 24-ին Մեծ Բրիտանիան, Ֆրանսիան եւ Ռուսաստանը հանդես են եկել երիտթուրքական կառավարության սանձազերծած հայերի կոտորածներն ու Ցեղասպանությունը դատապարտող հատուկ հայտարարությամբ, որտեղ 1915 թ. ապրիլյան կոտորածները որակել են որպես «Թուրքիո նոր ոճիրը մարդկայնության եւ քաղաքակրթության դեմ»:

8) Օսմանյան կայսրությունը առաջիններից մեկն է, որ ճանաչել ու դատապարտել է Հայերի Ցեղասպանությունը։ Կոստանդնուպոլսի Ռազմական հատուկ ատյանը 1919 – 1920 թթ. իրականացրել է երիտթուրք պարագլուխների դատավարությունը, նրանց ներկայացնելով երկու մեղադրանք. Օսմանյան կայսրությունը պատերազմի մեջ ներքաշելու եւ կայսրության հպատակ հայ քաղաքացիների կոտորածները, Ցեղասպանությունն ու բռնագաղթը իրականացնելու համար։ Դրա հիման վրա երիտթուրք պարագլուխներից Թալեաթը, Էնվերը, Ջեմալը, Նազիմը, Քեմալ բեյը, Ջեմալ Ազմին, Նայիմը, Բեհաեդդին Շաքիրը հեռակա կարգով դատապարտվել են մահվան, որն հետագայում ի կատար են ածել «Նեմեսիս գործողության» հայ վրիժառուները:

9) Հայերի Ցեղասպանությունը ճանաչել եւ դատապարտել են 40 պետություններ, ինչպես նաեւ ՄԱԿ-ի մի քանի հանձնաժողովներ (1985), Եվրոպայի Խորհուրդը (1998, 2001), Եվրախորհրդարանը (1987, 2000, 2002, 2015), Եկեղեցիների համաշխարհային խորհուրդը (1983), Ժողովուրդների մշտական դատական ատյանը (1984), ԱՄՆ բոլոր 50 նահանգները եւ այլ։

10) 2019 թվականի մարտի 25-ին ՄԱԿ-ը հարցապնդում է հղել Թուրքիային 1915-1923 թվականներին տեղահանված հայերի ճակատագրի եւ նրանց վախճանի մասին։

Թուրքիայի Հանրապետության նախագահին ուղղված յոթ կետանոց հարցապնդման մեջ գրված է․

- Խնդրում ենք տրամադրել ցանկացած տեղեկություն եւ/կամ մեկնաբանություն, որը կարող եք ունենալ մեղադրանքների վերաբերյալ:

- Ի՞նչ քաղաքականություն է կիրառվել Ձեր Գերազանցության կառավարության կողմից այս մեղադրանքներին արձագանքելու համար:

- Ի՞նչ միջոցներ է ձեռնարկել Թուրքիան փաստերը պարզելու համար, այդ թվում՝ 1915-1923 թվականներին հարկադիր ներքին տեղահանման, կալանավորման, արտադատական սպանությունների եւ բռնի անհետացման ենթարկված հայերի ճակատագիրը կամ գտնվելու վայրը։

- Ի՞նչ միջոցներ են ձեռնարկվել՝ ապահովելու զոհերի եւ ամբողջ հասարակության իրավունքը՝ իմանալու այս իրադարձությունների մասին ճշմարտությունը, եւ ապահովելու զոհերի արդարադատության եւ կրած վնասի հատուցման իրավունքը։

- Ի՞նչ միջոցներ են ձեռնարկվել հնարավորության սահմաններում այս իրադարձությունների հետեւանքով զոհված հայերի դիերը հայտնաբերելու ուղղությամբ։

- Խնդրում եմ տեղեկություններ տրամադրել 2017 թվականի օրենսդրության ընդունման պատճառների մասին, որոնք թույլ չեն տալիս օրենսդիրներին որոշակի արտահայտություններ անել։ Խնդրում ենք բացատրել, թե որքանով է դա համապատասխանում մարդու իրավունքների միջազգային իրավունքին, մասնավորապես Քաղաքացիական եւ քաղաքական իրավունքների մասին միջազգային դաշնագրի 19-րդ հոդվածին:

- Խնդրում եմ մանրամասն տեղեկություններ տրամադրել այն դեպքերի մասին, երբ կիրառվել է Քրեական օրենսգրքի 301-րդ հոդվածը` հայերի դեմ հանցագործություն կատարած հայտարարությունների համար անձանց պատժելու համար:

11) 2019 թվականի հոկտեմբերի 29-ին ԱՄՆ Կոնգրեսի Ներկայացուցիչների պալատը ընդունեց բանաձեւ «ԱՄՆ դիրքորոշման հաստատումը Հայոց ցեղասպանության ճանաչման վերաբերյալ», որտեղ գրված է․ «Քանի որ «Էլի Վիզելի Ցեղասպանության եւ վայրագությունների կանխարգելման մասին» 2018 թ. օրենքով վայրագությունների կանխարգելումը սահմանվում է որպես Միացյալ Նահանգների ազգային շահ, ինչպես նաեւ հաստատվում է, որ Միացյալ Նահանգների քաղաքականությունն է Միացյալ Նահանգների կառավարության մակարդակով իրականացնել ռազմավարություն, որն ուղղված է հնարավոր վայրագությունների բացահայտմանը, կանխմանն ու արձագանքմանը՝ «դիվանագիտական արձագանքի եւ արտաքին օգնության արդյունավետ օգտագործումն ուժեղացնելու միջոցով՝ համապատասխան անցումային արդարադատության միջոցառումներին աջակցելու, ներառյալ նախկին ոճրագործությունների համար քրեական պատասխանատվության ենթարկելու նպատակով»:

12) 24-ը Ապրիլի 2021 թվականին Միացյալ Նահանգների նախագահ Ջո Բայդենը հայ ժողովրդին հղված ուղերձում ԱՄՆ նախագահների շարքում առաջին անգամ պաշտոնապես ճանաչեց Հայոց ցեղասպանությունը: «1915 թվականի ապրիլի 24-ից սկսած օսմանյան իշխանությունների կողմից Կոստանդնուպոլսի հայ մտավորականության եւ համայնքի առաջնորդների ձերբակալություններից հետո, մեկուկես միլիոն հայեր տեղահանվեցին, կոտորվեցին կամ մահվան ուղարկվեցին՝ բնաջնջման նպատակով։ Մենք ոգեկոչում ենք Մեծ եղեռնի զոհերին, որպեսզի նախկինի սարսափները երբեք կորսված չլինեն պատմության համար: Եվ մենք հիշում ենք, որպեսզի մշտապես զգոն մնանք ատելության կործանարար ազդեցության դեմ պայքարում՝ դրա բոլոր դրսեւորումներում», - հայտարարել է Միացյալ Նահանգների 46-րդ նախագահը՝ դառնալով նաեւ Սպիտակ տան առաջին եւ միակ ղեկավարը, որը կատարեց 106 տարի առաջ Ցեղասպանությունից փրկվածների սերունդներին տրված խոստումը՝ նախագահ դառնալու դեպքում պաշտոնապես ճանաչել Հայոց ցեղասպանությունը եւ մարդու իրավունքները դարձնել իր վարչակազմի առաջնահերթությունը։

IV. Թուրքիայի իրար հաջորդող կառավարությունների՝ օսմանյան, երիտթուրքական, քեմալական... կողմից իրականացրած հանցագործությունները մարդկայնության եւ քաղաքակրթության դեմ, առնվազն վերջին 100 տարիների ընթացքում։

1) Այլատյացության, հայատյացության, ազգային գերազանցության ու սնապարծության, ռասիզմի գաղափարախոսության` պանթուրքիզմի ձեւավորում, տարածում եւ քարոզչություն:

2) Հայերի տեղահանության եւ Ցեղասպանության ծրագրերի ու գաղափարների մշակում, տարածում, քարոզչություն:

3) 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923 թթ. ընթացքում հայության բնօրրանում` Հայկական լեռնաշխարհում, եւ Օսմանյան կայսրության մեջ` Հայերի Ցեղասպանության ծրագրում, քարոզչություն, նախապատրաստում, հրահրում եւ իրականացում, հայերի բռնագաղթի իրականացում Բնօրրան Հայրենիքի տարածքներից, հայ ժողովրդի ունեցվածքի հափշտակում եւ յուրացում:

4) 1915-ին եւ դրան հաջորդող տարիներին՝ հույների, ասորիների, արաբների (հետագայում, 1920-ական թթ. կեսերից սկսած, նաեւ քրդերի) կոտորածների ու Ցեղասպանության իրականացում, նրանց ունեցվածքի հափշտակում եւ յուրացում: 

5) 1894 թվականից առ այսօր Օսմանյան կայսրության հայերի եւ այլ բնիկ ժողովուրդների մեծագույն մշակութային ցեղասպանության կազմակերպում եւ իրականացում։

6) 1918 թ., ագրեսիայի ձեռնարկում Արեւելյան Հայաստանի հայության նկատմամբ, Բաթումի ապօրինի պայմանագրի (4 հունիս 1918 թ․) պարտադրում նորաստեղծ Հայաստանի Հանրապետությանը:

7) 1918 թ․, Բաքվի հայերի կոտորած, Ցեղասպանություն, հայերի ունեցվածքի կողոպուտ եւ բռնագաղթի իրականացում։

8) 1920 թ․, Շուշիի հայերի կոտորած, քաղաքի հրդեհում, հայերի ունեցվածքի կողոպուտ։

9) Հայ ժողովրդի իրավունքների հաշվին, 3 մարտ 1918 թ․-ին, մի կողմից Ռուսաստանի Ֆեդերատիվ Սոցիալիստական Հանրապետության եւ մյուս կողմից՝ Գերմանիայի, Ավստրո-Հունգարիայի, Բուլղարիայի եւ Օսմանյան կայսերական կառավարության միջեւ ստորագրվեց Բրեստի լրացուցիչ պայմանագիրը։ Այդ պայմանագրով Ռուսաստանը Թուրքիային հանձնեց Արեւմտյան Հայաստանը եւ Արեւելյան Հայաստանի մի զգալի մասը։ Պայմանագրով ստանձնած հանձնառության համաձայն՝ Ռուսաստանը զորացրեց Հայկական կամավորական գնդերը եւ զորքերը դուրս բերեց Հայաստանից։ 16 մարտ 1921 թ․-ին ստորագրված, այսպես կոչված, Մոսկվայի անօրինական պայմանագիրը՝ Ռուսաստանի Սոցիալիստական Ֆեդերատիվ Սովետական Հանրապետության կառավարության եւ Թուրքիայի Ազգային մեծ ժողովի միջեւ, ըստ էության, Բրեստի լրացուցիչ պայմանագրի շարունակություն էր եւ դրա «վավերացումը»։

10) 1920 թ., ագրեսիայի ձեռնարկում անկախ եւ ինքնիշխան պետության` Հայաստանի Հանրապետության նկատմամբ, այնուհետեւ անօրինական եւ ապօրինի երկու պայմանագրերի պարտադրում ագրեսիայի ենթարկված կողմին` Հայաստանի Հանրապետությանը: (2 դեկտեմբեր 1920 թ., Ալեքսանդրապոլ, 13 հոկտեմբեր 1921 թ․, Կարս)

11) 1937 թ., Դերսիմի հայերի ու ալեւիների կոտորածների ու Ցեղասպանության իրականացում:

12) 1955 թ, սեպտեմբեր, Կոստանդնուպոլսի հույների ու հայերի կոտորածներ, Ցեղասպանություն, հույների ու հայերի ունեցվածքի թալան, հափշտակում։ Ըստ պաշտոնական տվյալների՝ սեպտեմբերի 6-7-ին մահացել է 11 մարդ, մինչդեռ հայկական ու հունական համայնքների մոտ եղած տեղեկություններն այլ են. 37 սպանված, 300-ից ավելի բռնաբարված կին, ավերված 71 եկեղեցի, 3 թերթի խմբագրություն, 4.500 արհեստանոց ու խանութ, 26 դպրոց, 2.100 տուն ու բնակարան:

13) 1974 թ, Կիպրոսի Հանրապետության հյուսիսային տարածքների բռնազավթում, տեղի հույն եւ հայ բնակչության կոտորածներ, Ցեղասպանություն, բռնագաղթ, ունեցվածքի հափշտակում։

14) 1894-1923 թթ եւ մինչեւ այսօր Հայոց քաղաքակրթական արժեքների, այդ թվում` պատմաճարտարապետական հուշարձանների եւ եկեղեցիների ու խաչքարերի ոչնչացում ու ավերում:

Համաձայն 1914 թ. տվյալների հայկական եկեղեցիների ու եկեղեցական համալիրների ընդհանուր թիվն Արեւմտյան Հայաստանում եւ Օսմանյան կայսրության մեջ կազմել է 2549 (այդ թվում IV-V դդ. վաղ քրիստոնեական հուշարձանները): Դրանց մեծ մասը թալանվել, հրկիզվել եւ ավերվել է Ցեղասպանության ժամանակ: ՅՈՒՆԵՍԿՕ-ի 1974 թ. տվյալների համաձայն՝ 1923 թ.-ից հետո պահպանված 913 պատմա-ճարտարապետական հուշարձաններից 464-ը հիմնահատակ ոչնչացվել են, 252-ը ավերակ վիճակում է, 197-ը հիմական վերանորոգման կարիք ունի: Այսօր արդեն գրեթե ոչինչ չի մնացել վերականգնելու, Թուրքիայի Հանրապետության կառավարությունները դրանք բոլորը ծրագրավորված կերպով ոչնչացրել են:

15) Հայերի եւ տարածաշրջանի այլ ժողովուրդների պատմության, մշակույթի եւ քաղաքակրթական այլ արժեքների կեղծարարություն, յուրացում:

16) Հայերի Ցեղասպանության ժխտողականություն: Այս հարցով ժամանակ շահելու եւ հատուցումը հետաձգելու ակնկալիքներով՝ պատմաբանների հանձնաժողովի ստեղծման առաջարկներ:

17) ԱՄՆ 28-րդ Նախագահ Վուդրո Վիլսոնի 1920թ. նոյեմբերի 22-ի Իրավարար վճռով Հայաստանին պատկանող տարածքի բռնազավթում:

18) 1993 թ․-ից Հայաստանի Հանրապետության շրջափակում:

19) 27 սեպտեմբեր 2020 թ․, ռազմաքաղաքական ակտիվ եւ անմիջական մասնակցություն Ադրբեջանի Հանրապետության կողմից Արցախի Հանրապետության դեմ ձեռնարկած ագրեսիային ու հանցագործություններին, այդ թվում՝ ԴԱԻՇ-ի միջազգային ահաբեկիչների ներգրավմամբ։

Ադրբեջանի Հանրապետության իշխանությունների մարդկայնության դեմ իրականացրած հանցագործությունները տարածաշրջանում ապրող հայերի, Հայաստանի ու Արցախի հայերի եւ այլ ժողովուրդների նկատմամբ՝ Թուրքիայի Հանրապետության իշխանությունների հանցագործ ձեռագրերի ու ծրագրերի կրկնությունն են, որի ամբողջական պատկերը կներկայացնենք հաջորդ պարագրաֆում, ստորեւ։

V. Ադրբեջանի երեք հանրապետությունների իրար հաջորդող կառավարությունների իրականացրած հանցագործությունները հայ ժողովրդի, մարդկայնության եւ քաղաքակրթության դեմ, առնվազն վերջին 100 տարիների ընթացքում, որոնք Թուրքիայի իրար հաջորդող կառավարությունների ցեղասպանական ծրագրերին մասն են կազմում եւ այդ ծրագրերի ուղղակի պատճենահանումն ու կրկնօրինակումներն են: Ավելի մեծ ժամանակային ծավալ ընդգրկել չենք կարող, քանի որ Ադրբեջան անվանումով արհեստական պետությունը ստեղծվել է 1918 թ․-ին։

1) 1905-1906 թթ., մասնակցություն Կովկասում հայերի դեմ հրահրված խժդժություններին, հայերի հալածանքներ ու սպանություններ, նրանց ունեցվածքի հափշտակում:

2) 1918 թ., մասնակցություն թուրքական զորքերի կողմից իրականացված Բաքվի հայերի կոտորածներին, նրանց ունեցվածքի թալան, հափշտակում:

3) 1918-1921 թթ., զինված հարձակումներ ու բռնություններ Արցախի (Ղարաբաղի), Նախիջեւանի, Սյունիքի (Զանգեզուրի) հայ բնակչության նկատմամբ, ագրեսիա` Հայաստանի Հանրապետության նկատմամբ, տարածքային անհիմն պահանջների ներկայացում, անկայունության հրահրում տարածաշրջանում:

4) 1920 թ., Շուշի քաղաքի հայ բնակչության կոտորած, քաղաքի հրդեհում, քաղաքի հայերի ունեցվածքի հափշտակում:

5) Արցախը Ադրբեջանին բռնակցելու անօրինական որոշման ընդունում։ 1921 թ.-ի հուլիսի 5-ին Ռուսաստանի Կոմունիստական Կուսակցության Կովկասյան Բյուրոյի նիստը, արհամարհելով Ազգերի լիգայի համապատասխան որոշումը եւ Արցախի ժողովրդի կարծիքը` որպես Խորհրդային Հայաստանի եւ Խորհրդային Ադրբեջանի միջեւ սահմանների որոշման ժողովրդավարական գործիք, ի հակադրություն միացման բանաձեւի, արարողակարգային խախտումներով՝ անօրինական որոշում ընդունեց Խորհրդային Հայաստանից Արցախի բռնի անջատման մասին՝ Խորհրդային Ադրբեջանի կազմում լայն իրավասություններով ազգային ինքնավարություն կազմավորելու պայմանով: Այսպիսով, պատմական հայկական ու հայաբնակ տարածքների մեծ մասը հանձնվեց Խորհրդային Ադրբեջանին:

6) 1921 թ., Մոսկվայի ապօրինի պայմանագրի ստորագրում, Նախիջեւանի երկրամասի բռնակցում Ադրբեջանին` խնամակալության անվան ներքո: Նախջեւանի երկրամասի բռնազավթում եւ շահագործում, հանցագործություններ եւ հալածանքներ Նախջեւանի բնիկ հայերի նկատմամբ եւ, ի վերջո, Նախիջեւանի երկրամասի հայաթափում։

7) 1921-1988 թթ., Լեռնային Ղարաբաղի Հանրապետության բռնազավթում եւ շահագործում, հանցագործություններ Արցախի բնիկ հայության նկատմամբ:

8) 1930-ական թթ. մինչեւ մեր օրերը, Ադրբեջանում, Նախիջեւանում եւ ԼՂՀ-ում ապրող բնիկ ժողովուրդների` հայերի, ուդիների, թալիշների, թաթերի, ավարների, լեզգիների բռնի ձուլում, նրանցից շատերի նկատմամբ Ցեղասպանական գործողությունների իրականացում:

9) 1960-ական թթ. մինչեւ մեր օրերը, տարածաշրջանի բնիկ ժողովուրդների, այդ թվում, մասնավորապես, հայերի պատմության եւ մշակույթի կեղծարարություն, քաղաքակրթական եւ պատմական, ճարտարապետական արժեքների ոչնչացում կամ յուրացում:

10) 1988 թ., Արցախի հայության ազատ ապրելու եւ ազատորեն զարգանալու կամարտահայության եւ իրավունքի ճնշում, բռնամիջոցներ, հայերի զանգվածային սպանություններ, հալածանքներ, ահաբեկումներ, բանտարկություններ:

11) 1988 թ., Սպիտակի երկրաշարժի վերականգնողական աշխատանքների համար նախատեսված շինանյութի, ինչպես նաեւ աղետի գոտու համար ժողովված մարդասիրական օգնության ամոթալի կողոպուտ ու թալան:

12) 1988-1990 թթ., Ադրբեջանի Հանրապետության քաղաքացի հայ բնակչության Ցեղասպանության եւ բռնագաղթի իրականացում, ունեցվածքի թալան ու հափշտակում:

13) 1991-1994 թթ., լայնածավալ ագրեսիա Արցախի Հանրապետության (ԼՂՀ-ի), ինչպես նաեւ Հայաստանի Հանրապետության սահմանամերձ շրջանների նկատմամբ:

14) Ադրբեջանի Հանրապետությունը պետություն է, որի կառավարությունը ավերել է եւ շարունակում է ոչնչացնել բազմաթիվ հին հայկական հուշարձաններ, եկեղեցիներ, հայ ժողովրդի մշակութային ժառանգությունը: Այս ամենի խոսուն վկայություն է Ադրբեջանի Հանրապետության, Արցախի եւ Նախիջեւանի հայկական տարածքներում գտնվող 89 միջնադարյան հայկական եկեղեցիների, 5480 խաչքարերի եւ 22,700 գերեզմանների ոչնչացումը, այդ թվում՝ Ագուլիսում 400 խաչքարերի եւ 2005 թ. Նախիջեւանում Ջուղայի հազարավոր միջնադարյան բնօրինակ եւ հնագույն խաչքարերի ոչնչացումը:

15) 2016 թ․, ապրիլյան քառօրյա պատերազմի ու ագրեսիայի սանձազերծում Արցախի Հանրապետության եւ Արցախի հայության նկատմամբ, պատերազմական նոր հանցագործությունների իրականացում։

16) 1988-2022 թթ., Արցախի Հանրապետության (ԼՂՀ-ի), Հայաստանի Հանրապետության շրջափակում, տարածաշրջանի հայ բնակչության ազատ զարգանալու հնարավորության իրավունքի խոչընդոտում, արգելափակում:

17) 1988-2022 թթ., միջազգային ընտանիքի կողմից թույլ իրականացվող վերահսկողության պայմաններում, Ադրբեջանի Հանարպետության կողմից սպառազինությունների թույլատրելիության բոլոր նորմերի ու սահմանումների խախտում, տարածաշրջանային անկայունության հրահրում:

18) Ադրբեջանի Հանրապետության իշխանությունների կողմից, հատկապես նոր սերնդի մոտ, հայատյացության, այլատյացության, ռասիզմի սերմանում, ազգամիջյան կույր ատելության բորբոքում ու հրահրում, նոր պատերազմների ու Ցեղասպանության քարոզչություն եւ նախապատրաստություն:

19) 2020 թ․ սեպտեմբեր 27-ին տեղի ունեցավ Ադրբեջանի եւ Թուրքիայի, Պակիստանի եւ Մերձավոր Արեւելքի իսլամական ծայրահեղականնների խմբերի դաշինքի լայնածավալ - աննախադեպ ագրեսիան Արցախի Հանրապետության նկատմամբ։ Ագրեսորների զինանոցում, բացի ժամանակակից մահաբեր ու արգելված զենքերից ու զինատեսակներից, նաեւ բոլոր այն գործիքներն ու մեթոդներն էին, որոնք Օսմանյան կայսրության իշխանությունների կողմից, սկսած 1894-1923 թթ-ից, գործադրվել են եւ տարածաշրջանի ժողովուրդների, եւ Օսմանյան կայսրության հայ, հույն, ասորի․․․ քաղաքացիների նկատմամբ։

20) 1905 թվականից առ այսօր հայերի եւ Արցախի այլ բնիկ ժողովուրդների մեծագույն մշակութային ցեղասպանության կազմակերպումն ու իրակացումը, Նախիջեւանի եւ Արեւմտյան Մերձկասպիայի հայաթափությունը։

21) 1988 թվականից, սկսած Սպիտակի երկրաշարժից, Ադրբեջանական ԽՍՀ-ի կողմից Արցախի (Լեռնային Ղարաբաղ) եւ Հայաստանի Հանրապետության անօրինական շրջափակում։

22) Արեւմտյան Մերձկասպիայի իրար հաջորդող երեք հանրապետությունների կառավարությունների, այսպես կոչված, Ադրբեջանի Հանրապետությունների հայերի եւ տարածաշրջանի այլ բնիկ ժողովուրդների դեմ կատարած հանցագործությունները մարդկության եւ քաղաքակրթության դեմ, թուրքական իշխանությունների ձեռագրի եւ հանցավոր ծրագրի պատճենն են։

VI. Նկատի առնելով Հայկական պահանջների ներկայացումը Փարիզի խաղաղության վեհաժողովում։

1) 1919 թ. սկզբին Փարիզում հրավիրվել է Հայ ազգային համագումար, որի կարեւոր որոշումներից են՝ «Հայ ազգային միացյալ պատվիրակության» ընտրությունը՝ Պողոս Նուբարի ու Ավետիս Ահարոնյանի համանախագահությամբ եւ նախապես պատրաստված ու 1919 թ. փետրվարի 12–ին Փարիզի խաղաղության վեհաժողովին ներկայացված հայկական պահանջների համատեղ հուշագրի վավերացումը, որը հիմնավորում էր հայկական անկախ պետության ստեղծման անհրաժեշտությունը եւ ճշտում նրա տարածքը Արեւմտյան Հայաստանի յոթ վիլայեթների (ներառյալ Տրապիզոնը), Հայաստանի Հանրապետության եւ Կիլիկիայի միացմամբ:

2) 1919 թ. փետրվարի 26-ին Հայ ազգային միացյալ պատվիրակությունը ներկայացավ Տասի խորհրդի նիստին` կրկնելով հուշագրի հիմնական պահանջները: Իսկ 1919 թ. ապրիլի 17-ին ԱՄՆ 28-րդ նախագահ Վուդրո Վիլսոնը պատվիրակության հետ հանդիպման ընթացքում հավաստիացրեց, որ հնարավոր ամեն ինչ կանի հայերի տարածքային պահանջները պաշտպանելու համար:

3) ԱՄՆ 28-րդ նախագահ Վուդրո Վիլսոնը 22 նոյեմբերի 1920 թ.-ին Դաշնակից տերությունների Գերագույն խորհրդի նախագահին ուղղված նամակում իր կողմից կայացված Իրավարար վճռի վերաբերյալ շեշտում էր, որ «անհրաժեշտ է հաշվի առնել, որ Հայաստանի նորաստեղծ պետությունը, անշուշտ, ներառելու է նաեւ նախկին Ռուսաստանի անդրկովկասյան հայկական մարզերի մի մեծ բաժինը»։

4) Հայ ազգային միացյալ պատվիրակության ներկայացրած պահանջներին ի պատասխան Դաշնակիցների Գերագույն Խորհուրդը 1920 թ. հունվարի 19-ին կայացրել է հետեւյալ որոշումը եւ «դե ֆակտո» ճանաչել է Հայկական պետությունը.

- Հայկական պետության կառավարությունը ճանաչվում է, որպես կառավարություն,

- այս որոշումը չի կանխորորոշում Հայկական պետության սահմանների հարցը:

1920 թ. հունվարի 27-ին Փարիզի խաղաղության վեհաժողովի քարտուղարությունը այս երկու որոշումները պաշտոնապես ներկայացրել է «Հայ ազգային միացյալ պատվիրակությանը»:

5) 1920 թ. մայիսի 11-ին թուրքական պատվիրակությունը հրավիրվել է Փարիզի խաղաղության վեհաժողով, որտեղ նրան ներկայացվել են «Խաղաղության պայմանները»: Դաշնակից Ուժերի մեջ էր նաեւ Հայկական պետության պատվիրակությունը: «Խաղաղության Պայմանների» նախաբանում, որը հետագայում դարձել է Սեւրի Դաշնագրի նախաբանը, Հայաստանը նշված է Դաշնակից տերությունների շարքում: Այսպիսով Հայկական պետությունը ճանաչվել է նաեւ «դե յուրե»:

VII. Նկատի առնելով Հայաստանի երեք հանրապետությունների կարգավիճակը։

1) Հայաստանի առաջին Հանրապետությունը եւ Հայաստանի երկրորդ Հանրապետությունը ագրեսիայի եւ պարտադրանքի պայմաններում (Ալեքսանդրապոլի պայմանագիր, 02.12.1920 թ. եւ Կարսի պայմանագիր, 13.10.1921 թ.) ստիպված են եղել դուրս գալ Հայկական միասնական պահանջների համեմատ 1920 թ. հայ ժողովրդին եւ հայկական պետությանը (Հայաստան պետություն) տրված իրավունքների շրջանակից, հարկադրված լինելով մնալ միայն Հայաստանի Հանրապետության, այլ կերպ ասած՝ Արեւելյան Հայաստանի եւ Արեւելյան Հայաստանի հայերի իրավունքների ու իրավասությունների շրջանակներում։

2) Հայաստանի երրորդ Հանրապետությունը իր նախագահների պաշտոնական հայտարարությունների միջոցով կրկնել է, որ դուրս է մնում Հայկական միասնական պահանջների համաձայն հայ ժողովրդին եւ հայկական պետությանը (Հայաստան պետություն) 1918-1920 թթ. տրված իրավունքների շրջանակից եւ հարկադրված է մնալ Հայաստանի Հանրապետության, այլ կերպ ասած՝ Արեւելյան Հայաստանի եւ Արեւելյան Հայաստանի հայերի իրավունքների ու իրավասությունների շրջանակներում, եւ այդ հարցի հետապնդման գործը փոխանցում է հայ ժողովրդին՝ համահայկական լայն շրջանակներին։

3) Նշենք, որ Հայաստանի Հանրապետության երրորդ նախագահը 2015 թ․-ին դիմելով «Բազե-2015» Համահայկական երիտասարդական հավաքի մասնակիցներին` Հայկական Հարցը կարգավորելու եւ Հայ ժողովրդին տրված իրավունքները կյանքի կոչելու եւ իրականացնելու գործը հասցեագրեց ապագա սերունդներին եւ, ըստ էության, աշխարհով մեկ սփռված հայ ժողովրդին։

2015 թ․ հունվարի 19-ին, Ցեղասպանության զոհերի հիշատակի հուշահամալիրում, Հայաստանի Հանրապետության 3-րդ նախագահը պաշտոնապես ընթերցեց Հայոց ցեղասպանության 100-րդ տարելիցի համահայկական հռչակագիրը, որտեղ 2-րդ հոդվածում գրված է․ «Վերահաստատում է Հայաստանի եւ հայ ժողովրդի հանձնառությունը՝ շարունակելու միջազգային պայքարը ցեղասպանությունների կանխարգելման, ցեղասպանության ենթարկված ժողովուրդների իրավունքների վերականգնման եւ պատմական արդարության հաստատման համար»:

4) Հայաստանի Հանրապետության ներկայիս ղեկավարությունը պաշտոնյաների հայտարարություններով ամբողջությամբ հրաժարվել է 1918-1920 թվականներին միջազգային ընկերակցության կողմից հայ ժողովրդին և Հայաստան պետությանը տրված բոլոր իրավունքներից։

5) Այնուհանդերձ, այս ամենը չի նշանակում, թե Հայերի Ցեղասպանության հետեւանքով աշխարհով մեկ սփռված հայերը կարող են հաշտվել Հայաստանի Հանրապետությանը եւ Արցախի Հանրապետությանը (Լեռնային Ղարաբաղի Հանրապետությանը) պարտադրված իրողությամբ։ Ճիշտ հակառակը։

Ստեղծված իրավիճակում ամբողջ հայ ժողովուրդն արդեն իսկ քաղաքական սուբյեկտ է, ով իրավասու է բոլոր միջոցներով կանխել համայն հայ ժողովրդի դեմ ուղղված իրական սպառնալիքներն ու մարտահրավերները, ներառյալ, Հայաստանի Հանրապետության սահմանը բռնամիջոցներով սահմանազատելու եւ սահմանագծելու փորձերը։

Աշխարհով մեկ սփռված հայերը ընտրել են եւ ընտրում են Միջազգային ընկերակցության կողմից 1918-1920 թթ․ Հայկական Հարցի վերջնական եւ արդարացի կարգավորման նպատակով հայ ժողովրդին ու Հայաստան պետությանը տրված միասնական իրավունքներին տեր կանգնելու ուղին:

VIII. Հիմնվելով Հայկական Հարցի լուծման վերաբերյալ ընդունված իրավական - քաղաքական հետեւյալ որոշումների, փաստաթղթերի ու փաստերի վրա․

- Մեծ Բրիտանիայի, Ֆրանսիայի, Ռուսաստանի կառավարությունների 24 մայիս 1915 թ․ համատեղ հայտաարությունը, որտեղ նրանք առաջինը ճանաչեցին Հայերի ցեղասպանությունը եւ որտեղ այդ հրեշավոր ոճիրը որակեցին, «որպես Թուրքիո նոր ոճիրը մարդկայնության եւ քաղաքակրթության դեմ», 

- Ռուսաստանի Կառավարության Դեկրետի (Ռուսաստանի Ժողովրդական Կոմիսարների Խորհուրդ) «Թուրքահայաստանի մասին» («Արեւմտյան Հայաստանի մասին»), 11 հունվար 1918 թ.,

- ՌՍՖՍՀ Առաջին Սահմանադրությունը, 10 հուլիս 1918 թ․, Գլուխ III, Հոդված 6, որտեղ «Համառուսաստանյան Խորհուրդների 3-րդ Համագումարը ողջունում է Ժողովրդական Կոմիսարների քաղաքականությունը, որն հռչակել է Ֆինլանդիայի լիակատար անկախությունը, սկսել է զորքերի տարհանումը Պարսկաստանից, հայտարարել է Հայաստանի ազատ ինքնորոշման իրավունքը:

- Դաշնակից Տերությունների Գերագույն Խորհրդի կողմից դե ֆակտո (de facto) Հայաստան պետության անկախության ճանաչման, Փարիզի Վեհաժողովի ընթացքում, 19 հունվար 1920 թ.:

- Դաշնակից Տերությունների Գերագույն Խորհրդի կողմից դե յուրե (de jure) Հայաստան պետության անկախության ճանաչման, Փարիզ, 11 մայիս 1920 թ.,

- Կիլիկիայի հայերի ընդունած «Կիլիկիայի անկախության մասին» Հռչակագրի, 4 օգոստոս 1920 թ.:

- ԱՄՆ Սենատում կայացած 29 մայիս - 1 հունիս 1920 թ. Հայաստանի մանդատի քննարկումների, ինչը նշանակում է, որ ԱՄՆ-ն դե ֆակտո (de facto) ճանաչել է Հայաստան պետության իրավունքն ու տիտղոսը հայկական տարածքների նկատմամբ եւ դրանով չեղյալ է համարել այդ տարածքների նկատմամբ Օսմանյան կայսրության իրավունքն ու տիտղոսը։

- Սեւրի խաղաղության պայմանագրի, 10 օգոստոս 1920 թ.,

- Առաջին միջազգային պայմանագիրը Գլխավոր դաշնակից տերությունների եւ Հայաստան պետության միջեւ ազգային փոքրամասնությունների եւ առեւտրային հարաբերությունների մասին «Պայմանագիր Գլխավոր Դաշնակից Տերությունների եւ Հայաստանի միջեւ՝ ստորագրված օգոստոսի 10-ին Սեւրում» (Սեւրի պայմանագրի 93-րդ հոդվածի հավելված, որով Գլխավոր դաշնակից տերությունները ճանաչեցին Հայաստան պետությունը, որպես ինքնիշխան եւ անկախ պետություն): Պայմանագիրը հայկական կողմից ստորագրեցին Ավետիս Ահարոնյանը, Հայկական Հանրապետության Պատվիրակության Նախագահ եւ Պողոս Նուբարը, Կոնստանդնուպոլսի Միացյալ Հայկական Խորհրդի Նախագահ։

- ԱՄՆ 28-րդ Նախագահ Վուդրո Վիլսոնի կայացրած Իրավարար վճռի, որի ամբողջական անվանումն է՝ «Ամերիկայի Միացեալ Նահանգների նախագահի որոշումը Թուրքիայի եւ Հայաստանի միջեւ սահմանի, Հայաստանի դեպի ծով ելքի եւ հայկական սահմանին հարակից թուրքական տարածքի ապառազմականացման վերաբերյալ», 22 նոյեմբեր 1920 թ.:

IX. Հիմք ընդունելով հետեւյալ միջազգային փաստաթղթերը․

- ՄԱԿ-ի Կանոնադրությունը, 26.06.1945 թ.,

- Մարդու Իրավունքների Համընդհանուր Հռչակագիրը, 10.12.1948 թ.,

- «Պետությունների իրավունքների եւ պարտականությունների մասին» Կոնվենցիան (ստորագրված 26 դեկտեմբեր 1933 թ., համամերիկյան պետությունների 7-րդ միջազգային համաժողովում (Մոնտեվիդեոյի Կոնվենցիա), որպես պետությունների իրավունքներ եւ պարտականություններ ճանաչելու մասին,

- «Ցեղասպանության հանցագործությունը կանխարգելելու եւ դրա համար պատժի մասին» ՄԱԿ-ի Կոնվենցիան, 9 դեկտեմբերի 1948 թ.,

- «Պատերազմի հանցագործությունների եւ դեմ հանցագործությունների նկատմամբ վաղեմության ժամկետ չկիրառելու մասին» ՄԱԿ-ի Կոնվենցիան, 26-ը նոյեմբերի 1968 թ.,

- «Գաղութացված երկրներին անկախություն շնորհելու մասին» ՄԱԿ-ի Կոնվենցիան, 14.12.1960 թ.,

- «Ռասայական խտրականության բոլոր ձեւերի վերացման մասին» Հռչակագիրը, 20.11.1963 թ.,

- «Միջազգային պայմանագրերի իրավունքի մասին» («Վիեննայի կոնվենցիան»), 23.05.1969 թ.,

- «Բնիկ ժողովուրդների իրավունքների մասին» ՄԱԿ-ի Հռչակագիրը, 13.09.2007 թ.,

- «Խաղաղության ժողովուրդների իրավունքի մասին» ՄԱԿ-ի Հռչակագիրը, 12.10.1984 թ.,

- «Զարգացման իրավունքի մասին» Հռչակագիրը, 04.12.1986 թ.,

- «Ազգային կամ էթնիկ, կրոնական եւ լեզվական փոքրամասնություններին պատկանող անձանց իրավունքների մասին» Հռչակագիրը, 18.12.1992 թ.,

- «Ազգային եւ միջազգային մակարդակներում ՄԱԿ-ի իրավունքի գերակայության մասին» Հռչակագիրը, 24.09.2012 թ.,

- «ՄԱԿ-ի Կանոնադրության համաձայն պետությունների միջեւ բարեկամական հարաբերությունների եւ համագործակցության վերաբերյալ միջազգային իրավունքի սկզբունքների մասին» Հռչակագիրը, 04․10․1970 թ․։

X. Հիմնվելով Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետության) ընդունած հետեւյալ որոշումների վրա․

- Որոշումներ, որոնց հիման վրա ձեւավորվել է Արեւմտյան Հայաստանի հայերի ազգային ինքնության եւ քաղաքացիության ինստիտուտը (ըստ՝ «Բնիկ ժողովուրդների իրավունքների մասին» ՄԱԿ-ի Հռչակագրի, 13.09.2007 թ.,).

- Արեւմտյան Հայաստանի հայերի Ազգային Խորհրդի «Արեւմտյան Հայաստանի հայերի ինքնորոշման իրավունքի մասին» Հռչակագրի. 17.12.2004 թ.,

- Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային Խորհրդի «Արեւմտյան Հայաստանի Վտարանդի Կառավարություն կազմելու մասին» Հռչակագրի, 04.02.2011 թ.,

- Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային Խորհրդի եւ Արեւմտյան Հայաստանի Վտարանդի Կառավարության «Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային ժողովի (Խորհրդարանի) ձեւաւորման մասին» Հռչակագրի, 24.05.2013 թ.,

- Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության Օրենքի «Արեւմտյան Հայաստանի պետական կառուցվածքի, Ազգային ժողովի (Խորհրդարանի) պատգամավորների կարգավիճակի եւ Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային Ժողովի (Խորհրդարանի) կանոնակարգի մասին», 21 հունվարի 2014 թ.,

- Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության Նախագահի Հրամանագրի (թիվ 12), «Որոշում՝ հիշեցում, Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության վերաբերյալ, որը հանդիսանում է 1920 թ.-ի Հայկական պետության շարունակողը», 23.02.2014 թ.,

- Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային Խորհրդի «Արեւմտյան Հայաստանի հայերի մշտական, զինյալ, դրական չեզոքության մասին» Որոշման, 29.03.2011 թ.,

- Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային Խորհրդի «Արեւմտյան Հայաստանի հայերի ինքնապաշտպանության ուժերի ստեղծման մասին» Հրամանագրի, 26.12.2012 թ.,

- «Արեւմտյան Հայաստանի հայերի Պաշտպանության ուժեր կազմավորելու վերաբերյալ» Որոշման, ընդունված Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային ժողովի (Խորհրդարանի) կողմից, 10.01.2018 թ.:

XI. Նկատի առնելով Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) ձեւավորման իրավական - քաղաքական հիմքերը․

1) ՄԱԿ-ի «Բնիկ ժողովուրդների իրավունքների մասին» Հռչակագրի (13.09.2007 թ.) հոդվածների դրույթների ու սկզբունքների համաձայն` ձեւավորվել է Արեւմտյան Հայաստանի հայերի ինքնության եւ քաղաքացիության ինստիտուտը,

2) Մարդու Իրավունքների Համընդհանուր Հռչակագրի (10.12.1948 թ.) 21-րդ հոդվածի համաձայն` ձեւավորվել են Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) բացարձակապես իրավաչափ (legitim) պետական իշխանության մարմինները. Ազգային Ժողովը (խորհրդարանը), Կառավարությունը, Նախագահի ինստիտուտը:

3) 2013 թ. դեկտեմբերին ամբողջ աշխարհում, առաջին անգամ, համացանցի միջոցով անցկացվել են Խորհրդարանի ընտրություններ, աշխարհի 41 երկրներում, համաձայն համընդհանուր եւ հավասար ընտրական իրավունքի, ազատ եւ գաղտնի քվեարկությամբ, ընտրվել է Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային Ժողովի (Խորհրդարանի) 64 պատգամավոր։

2018 թ. սեպտեմբերի 1-5-ը կայացել են խորհրդարանի 2-րդ գումարման ընտրություններ, որին մասնակցել են 51.505 ընտրող 47 երկրից եւ միասնական ցուցակով ընտրել Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային Ժողովի (Խորհրդարանի) 101 պատգամավոր:

4) Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետությունը (Հայաստան պետություն) համապատասխան օրենքների ընդունումով՝ ընդունել, միացել եւ վավերացրել է ՄԱԿ-ի Կանոնադրությունը եւ 45 առավել կարեւոր միջազգային Պայմանագրերը, Կոնվենցիաներն ու Հռչակագրերը:

5) Ներկայումս Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստանի Պետություն) նախագահը Ռադիկ Խամոյանն է, վարչապետը՝ Տիգրան Փաշաբեզյանը, Ազգային ժողովի (Խորհրդարանի) նախագահը՝ Արմեն Տեր-Սարգսյանը։

XI. Նկատի առնելով Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) Միավորված Ազգերի Կազմակերպությանն եւ Եվրոպական խորհրդարանին ուղղված հետեւյալ դիմումնագրերը․

1) Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) դիմումնագիրը «Միավորված Ազգերի Կազմակերպությանը Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետության) անդամակցության վերաբերյալ»։ (25 մայիսի, 2018 թ․)

2) Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) դիմումնագիրը ՄԱԿ-ին՝ «ԱՄՆ 28–րդ նախագահ Վուդրո Վիլսոնի 1920 թ. նոյեմբերի 22–ին կայացրած Իրավարար վճիռը կյանքի կոչելու եւ իրականացնելու մասին, որի ամբողջական անվանումն է՝ «Ամերիկայի Միացեալ Նահանգների նախագահի որոշումը Թուրքիայի եւ Հայաստանի միջեւ սահմանի, Հայաստանի դեպի ծով ելքի եւ հայկական սահմանին հարակից թուրքական տարածքի ապառազմականացման վերաբերյալ»։ (29 մայիսի, 2018 թ․)

3) Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) դիմումնագիրը ՄԱԿ-ին «Արեւմտյան Հայաստանի եւ Կիլիկիայի տարածքների ապառազմականացման, այնտեղից Թուրքիայի Հանրապետության բռնազավթիչ ուժերը դուրս բերելու վերաբերյալ», համաձայն՝ ԱՄՆ 28-րդ նախագահ Վուդրո Վիլսոնի Իրավարար վճռի։ (29 նոյեմբերի, 2018 թ․)

4) Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) դիմումնագիրը ՄԱԿ-ին «Հայաստան պետության եւ Ադրբեջանի Հանրապետության միջեւ սահմանի (սահմանազատման) վերաբերյալ», իրականացնելու Հայաստան պետության եւ Ադրբեջանի Հանրապետության միջեւ սահմանազատումը, այս հարցում հիմնվելով Փարիզի խաղաղության վեհաժողովի Հայաստանի սահմանները որոշող Հատուկ հանձնաժողովի 1920 թ. փետրվարի 24-ի Զեկույց - առաջարկի սկզբունքների ու դրույթների վրա։ (7 օգոսոտոսի, 2019 թ․)

5) Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) դիմումը Եվրոպական խորհրդարանին՝ «Եվրոպական խորհրդարանի 18 Հունիս 1987 թ․ ընդունած «Հայկական հարցի քաղաքական լուծման մասին» Բանաձեւում տեղ գտած սխալների, վրիպումների եւ անընդունելի ձեւակերպումների, եւ այն խմբագրելու եւ վերաշարադրելու վերաբերյալ»։ (5 դեկտեմբերի, 2020 թ.)

6) Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստանի Պետություն) դիմումը ՄԱԿ-ին` Հռչակագիր Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստանի Պետություն) ինքնիշխանության, տարածքային ամբողջականության եւ Թուրքիայի Հանրապետության հետ պետական սահմանի մասին»: (15 մայիսի, 2022 թ.)

Նկատի առնելով այն, որ սույն դիմումնագրերը իրականում վերաբերում են հայ ժողովրդի իրավունքների մասով արդեն իսկ կայացված որոշումներին, որոնք ընդունվել են, սակայն մինչ օրս չեն իրականացվել։

XIII. Սույն դիմումնագիրը ոչ մի դեպքում չի վերաբերում Հայերի Ցեղասպանության հետեւանքով հայ ժողովրդին եւ Հայաստանին հասցված վնասի, եւ ոչ միայն նյութական, փոխհատուցման պահանջի հարցին։

1) Ամբողջական վնասի փոխհատուցման հարցում անհրաժեշտ է հաշվի առնել սույն դիմումնագրի մեջ IV գլխում ներկայացված Թուրքիայի իրար հաջորդող կառավարությունների իրականացրած հանցագործությունները հայ ժողովրդի նկատմամբ՝ 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923 թթ,-ին, դրանից հետո, եւ շարունակվող մինչեւ այսօր, ինչպես նաեւ V գլխում Ադրբեջանի իրար հաջորդող կառավարությունների իրականացրած հանցագործությունները հայ ժողովրդի նկատմամբ՝ 1905-1906, 1918-1920, 1921-1987, 1988-2022 թթ․-ին եւ շարունակվող մինչեւ այսօր։

2) Նշված գլուխներում ներկայացված Թուրքիայի եւ Ադրբեջանի հաջորդական կառավարությունների հանցագործությունների հետեւանքով հայ ժողովրդին եւ Հայաստանին հասցված վնասը եւ ոչ միայն քաղաքային եւ գյուղական բնակչության նյութական կորուստները, այլեւ Ցեղասպանության հետեւանքով մարդկային կորուստները, բռնի տեղահանությունն ու իսլամացումը, այդ թվում՝ երեխաների եւ կանանց, հայրենիքի կորուստը՝ հայրենազրկումը, հայ ժողովրդի բնակության արեալի կորուստը, տնտեսական կորուստները, բանկերի պահուստների կորուստները․ ավանդների եւ ոսկերչական իրերի, ապահովագրավճարների, ոչ նյութական ակտիվների, մտավոր սեփականության, պատմամշակութային, հնագիտական, ճարտարապետական եւ եկեղեցական ժառանգության, կրթական հաստատությունների, համաշխարհային եւ ազգային մշակութային արժեքների եւ հայ ժողովրդի այլ կորուստների։

3) Ներկայումս կատարվում է Փարիզի Խաղաղության Վեհաժողովի հատուցումների հարցերով Հատուկ հանձնաժողովի զեկույցում նշված որոշված եւ հաստատված վնասների հատուկ հաշվարկ։

4) Անհրաժեշտ է իրականացնել հաշվարկի որակական վերագնահատում` համաձայն գործող ընթացակարգի եւ ստանդարտների, մասնագիտական համայնքի փորձագիտական գնահատողների հաշվարկների եւ որոշման համաձայն, քանի որ 1915 թվականի Հայոց ցեղասպանությունից Օսմանյան կայսրությունից փախած հայ որբերին օգնելու համար Չարլի Չապլինի կողմից 1920-ականներին ամբողջ Եվրոպայում հանգանակված 1 միլիոն ԱՄՆ դոլարն այժմ կազմում է 15 միլիոն ԱՄՆ դոլար (այսինքն՝ 15 անգամ տարբերություն) (is a discount of 15 times), կամ անկախ մասնագիտական գնահատմամբ՝ 1917 թվականին Ռուսաստանի վերջին կայսր Նիկոլայ II-ի Ռոմանովների ընտանիքի գույքի փոխարինման արժեքը ներկայումս կազմում է 15 անգամ տարբերություն:

5) Հետեւաբար, Թուրքիայի Հանրապետության՝ որպես Օսմանյան կայսրության իրավահաջորդի, փոխհատուցման պարտավորությունները հայ ժողովրդի նկատմամբ, որը կազմում է 19,130,982,000 ֆրանսիական ֆրանկ 1919 թվականի գներով՝ համաձայն Հատուկ հանձնաժողովի հաշվետվության եւ հաշվարկների, ներկայացված Փարիզի խաղաղության կոնֆերանսի հատուցումների հատուկ հանձնաժողովի կողմից 1919 թվականի ապրիլի 14-ին, այսօր կազմում է 286,964,730,000 եվրո:

6) Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային ժողովի (Խորհրդարանի) Հայոց ցեղասպանության հետեւանքով փոխհատուցման եւ հատուցման հարցերով հատուկ հանձնաժողովի նախաձեռնությամբ Փոխհատուցման եւ հատուցման միջազգային անկախ փորձագիտական իրավական կենտրոնը (լրիվ անվանումը՝ «Հայոց ցեղասպանության հետեւանքով նյութական եւ ոչ նյութական կորուստների հաշվառման, վերլուծության, գույքագրման, աուդիտի, որակական գնահատման եւ դատաբժշկական փորձաքննության, փոխատուցումների ու հատուցման կենտրոն») իրականացնում է նյութական եւ ոչ նյութական գույքի ամբողջական հատուցման արժեքի որակական գնահատում (կվալիմետրիկ գնահատում) եւ հայ ժողովրդի կորցրած շահույթների գնահատում Օսմանյան կայսրության տարածքում, ներառյալ առանձին-առանձին` Արեւմտյան Հայաստանում, Կիլիկիայում, Նախիջեւանում, Արցախում եւ Արեւմտյան Մերձկասպիայի տարածաշրջանում, փոխհատուցման եւ հատուցման համար 1919թ.-ից հետո, վերջին ավելի քան 100 տարիների խաղաղության ժամանակ, ռազմական գործողություններից, ահաբեկչությունից, շրջափակումից:

7) Ներկայումս որակական գնահատում է կատարվում (կվալիմետրիկ գնահատում) XIII գլխի 1-ին եւ 2-րդ պարբերություններում նշված կորուստները, եւ շուտով Ձեզ եւ համապատասխան միջազգային կառույցներին կներկայացվի հայտարարություն մասնագիտական միջազգային հանրության համապատասխան զեկույցով եւ փորձագիտական եզրակացությամբ համապարփակ փոխհատուցման եւ հատուցման համար:

XIV. Նկատի առնելով հայ ժողովրդի համապարփակ իրավունքներն աշխարհում, ըստ որի՝

1) Արեւմտյան Հայաստանի հայերը, ինչպես ցանկացած ազգ աշխարհում՝ ապրելու, զարգանալու եւ ապագա ունենալու իրավունք ունեն, ինչը նշանակում է, որ նրանք իրավունք ունեն պահանջելու սեփական պետության հաստատումը Բնօրրան Հայրենիքի տարածքում՝ Հայկական լեռնաշխարհում, Հայաստանում,

2) Արեւմտյան Հայաստանի հայերը եւ Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) պետական կառույցները հայտ են ներկայացնում ստանձնելու Սեւրի խաղաղության պայմանագրով եւ ԱՄՆ 28-րդ Նախագահ Վուդրո Վիլսոնի կայացրած Իրավարար վճռով հայ ժողովրդին տրված իրավունքների պաշտպանությունն ու դրանց իրականացումը կյանքում, հանդես գալով որպես 1920 թ. «դե ֆակտո» եւ «դե յուրե» ճանաչված Հայկական պետության՝ Հայաստանի պետության շարունակող (continuity) պետություն:

Դիմում ենք Ձեզ խնդրանքով՝ քննության առնելու եւ իրականացնելու Առաջին համաշխարհային պատերազմի ժամանակ հայ ժողովրդի կրած նյութական կորուստների փոխհատուցման գործընթացը,

նկատի առնելով Թուրքիայի Հանրապետության, որպես Օսմանյան կայսրության իրավահաջորդի, նյութական փոխհատուցման պարտավորությունը հայ ժողովրդի նկատմամբ,

որը կազմում է 19.130.982.000 ֆրանկ, ըստ Փարիզի Խաղաղության վեհաժողովի փոխհատուցումների հարցով Հատուկ հանձնաժողովի կազմում գործող Հատուկ հանձնախմբի 1919 թ․ ապրիլի 14-ին ներկայացրած զեկույցի ու հաշվարկի:

Խնդրում ենք նախաձեռնել հաշվարկի որակական վերագնահատում (կվալիմետրիկ գնահատում) համաձայն գործող ընթացակարգի եւ ստանդարտների, քանի որ մասնագիտական միջազգային հանրության փորձագետ գնահատողների հաշվարկներով եւ որոշումներով տարբերությունը ներկայումս կազմում է 15 անգամ (is a discount of 15 times):

Հետևաբար, Թուրքիայի Հանրապետության, որպես Օսմանյան կայսրության իրավահաջորդի, հայ ժողովրդի նկատմամբ հատուցումների վերաբերյալ (on reparations) պարտավորությունը, որն այսօր կազմում է 286,964,730,000 եվրո (կամ 312.791.555.700 ԱՄՆ դոլար)։

Հատուցումն իրականացնել ըստ տուժած կողմերի. Արեւմտյան Հայաստանի հայերին (Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետություն (Հայաստան պետություն) եւ Արեւելյան Հայաստանի հայերին (Հայաստանի Հանրապետություն), ուղղելով դրանք համապատասխան ազգային պետական կառույցներին։

XV. Սույն դիմումի մասին որոշումը՝

«Առաջին համաշխարհային պատերազմի ժամանակ հայ ժողովրդի կրած նյութական կորուստների փոխհատուցման վերաբերյալ», ընդունվել է Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային ժողովի (Խորհրդարանի) եւ Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետության) Կառավարության համատեղ նիստում, 24 սեպտեմբեր 2022 թ:

XVI. Տեղեկացնենք նաեւ, որ՝

- Սույն դիմումնագրի հարցով պատրաստ ենք տրամադրել այն հավելյալ տեղեկություններն ու փաստաթղթերը, որոնց կարիքը Դուք կունենաք:

- Պատրաստ ենք ապահովել Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետության) կողմից նշանակված Լիազոր ներկայացուցիչ՝ անմիջական շփումների եւ քննարկումների համար, եթե դրա կարիքը զգացվի:

Ռադիկ Խամոյան

Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) Նախագահ

Տիգրան Փաշաբեզյան

Արեւմտյան Հայաստանի Հանրապետության (Հայաստան պետություն) Վարչապետ

Արմեն Տեր-Սարգսյան

Արեւմտյան Հայաստանի Ազգային ժողովի (Խորհրդարանի) Նախագահ

25 սեպտեմբեր 2022 թ.

***

Հասցե հետադարձ կապի համար՝ 0009, Իսահակյան 28, 3-րդ հարկ, 1-ին գրասենյակ, Երեւան, Հայաստանի Հանրապետություն

E-mail: parliamentwesternarmenia@gmail.com

Հեռ. (WatsApp, Viber). +37498250951, +79613072044


 

-----------------------------------

Заявление на английском языке

To the United Nations Secretary-General

         Mr. Antonio Guterres

To Heads of States Permanent Members

    of the United Nations Security Council

S T A T E M E N T

On compensation of material losses suffered by the Armenian people during the First World War

We appeal to you to examine and implement the compensation process of the material losses suffered by the Armenian people during the First World War, taking into account reparation obligations of the Republic of Turkey to the Armenian people, as the successor of the Ottoman Empire, which is estimated 19,130,982,000 French francs in 1919 prices, according to the report and calculations of the Special Committee acting as the  part of the Special Commission Commission on Reparations of the Paris Peace Conference, presented on April 14, 1919.

I. Bearing in mind the report of the Special Committee acting as the part of the Special Commission on Reparations of the Paris Peace Conference.



1) January 18, 1919 the Paris Peace Conference began its work in Paris, the purpose of which was the comprehensive review of all matters relating to the war and the preparation of peace treaties. One of the most important issues was reparations of material losses by the countries responsible for warmongering. Accordingly, there was a Special Commission on the issue of reparations (The Commission on Reparations of Damage /Valuation of Damage/) as a part of the Paris Conference. After almost 2 months of work, it became obvious that not only the countries directly involved in the war sustained the material losses. Therefore, on March 7, 1919, the mentioned commission formed a separate body – the Special Committee, whose purpose was to summarize the material losses of countries and nations that are not represented to the Commission and give an official course to their compensation. The Special Committee had the following members: General McKinstry (USA), Colonel Peel (Great Britain), Mr. Jouasset (France); secretaries: H. James (USA), Mr. P. Laure (France). Within one month the Special Committee summarized the documents submitted by delegations, as well as obtained from other sources, and presented the preliminary report to the Special Commission on reparations of the Paris Peace Conference on April 14, 1919. Although calculations for Western and Eastern Armenians were carried out separately, however the losses were represented by a single final figure. In accordance with this, the losses of the Armenian nation in 1914-1919, on the whole, amounted 19,130,982,000 French francs at 1919 prices.

According to the report, the material losses of Armenians were as follows:

A) Western Armenia (or, as stated in the document, Turkish Armenia):

a) personal material losses of the rural population 4,601,610,000

b) personal material losses of the urban population 3,235,550,000

c) collective material losses 6,761,350,000

Total: 14,598,510,000 francs

B) The Republic of Armenia and other Armenian-populated territories of the Caucasus:

a) population losses of those settlements, whose population has been completely expelled 1,831,872,000

b) population losses of those settlements, whose population has not been expelled 1,293,600,000

c) other material losses 1,407,000,000

Total: 4,532,472,000 francs

Total material losses amounted 19,130,982,000 FFR

2) Thus, the obligation for reparations of the Republic of Turkey as the legal successor of the Ottoman Empire in relation to the Armenian people is 19,130,982,000 francs, according to the report and calculations of the Special Committee acting as the  part of the Special Commission on Reparations of the Paris Peace Conference, presented on April 14, 1919.

II. On several important issues concerning the damage done to the Armenian people.

1) It should be especially noted that during the Armenian Genocide (1894-1923, 1918-2022 and still ongoing), the Armenian people suffered much greater losses, not only material, as indicated in the report, but also human, territorial, cultural, spiritual, educational, architectural, economic, financial and other types of losses. In other words, the Armenian people suffered huge losses of their civilizational heritage․

2) Therefore, it should be emphasized that this statement refers only to the above-mentioned calculation and only to the material losses suffered by the Armenian people during the First World War.

This statement in no way refers to the losses suffered by the Armenian people during the Armenian Genocide, including not only material ones, i.e. the Armenian Genocide 1894-1923 by successive governments of Turkey and the Armenian Genocide 1918-2022 carried out by successive governments of Azerbaijan.

It should also be noted that the policy and practice of hatred against Armenians and the Genocide, pursued by the governments of these states, continues to this day.

3) The policy of hatred towards Armenians (and other indigenous peoples) in Turkey and Azerbaijan has a long history. It begins as early as 1873-1874, when Turkey, and later Azerbaijan in 1918, adopted at the state level an extremely nationalist policy of Pan-Turkism and Pan-Turanism. The consequence of this is the ongoing Genocide against the Armenians (and other indigenous peoples of the region) and the implementation of the Genocide policy. Only in 1894-1923 Turkey destroyed 4 million citizens of the country: Armenians, Greeks, Assyrians... In subsequent years, the same states regularly committed serious war crimes against all the indigenous peoples of the region, but especially against the Armenians and Armenia.

4) It is impossible not to take into account the realities that:

a) Massacre and deportation of Armenians, Greeks, Assyrians․․․ committed in the period 1894 - 1923. are Genocide according to the United Nations Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide of December 9, 1948.

b) Genocide of Armenians, Greeks, Assyrians․․․ subject to condemnation in accordance with the UN Convention on the non-applicability of the statute of limitations to war crimes and crimes against humanity, of November 26, 1968.

III. The period of the Armenian Genocide and the human losses suffered by the Armenian people.

1) The Armenian Genocide was carried out in 1894-1923 successive Turkish governments: sultans, Young Turks, Kemalists. The genocide was carried out in the Ottoman Empire, including in Western Armenia, Cilician Armenia, as well as in Eastern Armenia, Baku, Shushi and other adjacent areas populated by Armenians.

2) 1894-96 period: Sultan Abdul Hamid II organized the massacres and killed nearly 300 thousands of Armenians, 200 thousands were forced to religious conversion, 100 thousand Armenians were deported. The massacre of Armenians was carried out by the Turkish regular army, “hamidie” regiments, police and the Muslim mob.

3) Turkish policy of forced religious conversion during Hamid massacres of Armenians became the basis for starting the policy of islamization and its further implementation in a more brutal manner.

4) 1894-96 period: Hamid massacres and killings had been condemned by the leading figures of that time Jean Jaurиs, Victor Berare, Anatole France, Johannes Lepsius, Lynch and others.

5) 1909 year: Adana massacres handwriting was the same, as the Turkish government organized, nationalist mobs carried it out and the Turkish army took part in it. Nearly 30 thousand people were killed during Adana massacres. The Young Turks organized a trial related to the fact of genocide, but it was a mere formality. Moreover, by the artificially started  fire they tried to destroy the documents, related to that trial, but even though many items were saved and are kept up to these days.

6) On April 24th, 1915, with the arrest of the Armenian intelligentsia in Constantinople, the largest wave of the Armenian Genocide began, which continued until 1923 and, in fact, it has not ended until today. As a result of the Armenian Genocide of 1915-1918 over 1.5 million Armenians were killed and 500,000 deported. Many became refugees and exiles.

7) On May 24th, 1915 Great Britain, France and Russia issued a statement, condemning the pogroms and the Armenian Genocide committed by the Young Turks, in which the April massacre of 1915 was qualified as "a new crime of Turkey against humanity and civilization".

8) The Ottoman Empire, which committed the Armenian Genocide, was one of the first to recognize and condemn it. In 1919 Constantinople’s military court organized a Tribunal of Young Turks leaders by presenting them with two charges:  involvement of the Ottoman Empire in the First World War and organization of massacre, Genocide and deportations of Armenians loyal to the Ottoman Empire, on the basis of which Young Turks leaders Talaat, Enver, Jemal Nazim, Kemal Bey, Cemal Azmin and Naim Bey, Behaeddin Shakir  were sentenced to death in absentia,  which was subsequently carried out by the Armenian avengers, as part of retaliation action of “Nemesis” operation.

9) The Armenian Genocide was recognized and condemned by 40 states, several UN committees (1985), the Council of Europe (1998, 2001), the European Parliament (1987, 2000, 2002, 2015), World Council of Churches (1983). Permanent Tribunal of the Nations (1984), all 50 states of the USA, etc.

10) On March 25, 2019, the UN demanded from Turkey reliable information about the fate of forcibly deported Armenians during the 1915-1923 Genocide.

In the seven-point question addressed to the President of the Republic of Turkey, it is written:

- Please provide any information and/or comment(s) you may have on the charges.

- What policies has your Excellency’s Government adopted to respond to these accusations?

- What measures has Turkey taken to establish the facts, including the fate or whereabouts of Armenians who were subjected to forced internal displacement, detention, extrajudicial executions and enforced disappearance in the period of 1915-1923?

- What measures have been taken to ensure the right of victims and society as a whole to know the truth about these events, and to ensure the right of victims to justice and reparations for the damage caused?

- What measures have been taken to locate, insofar as possible, the bodies of Armenians who died as a result of these events?

- Please provide information about the reasons for the adoption of the 2017 legislation preventing lawmakers from making certain expressions. Please explain how this is compatible with international human rights law, in particular with article 19 of the International Covenant on Civil and Political Rights.

- Please provide detailed information on the cases of application of Article 301 of the Criminal Code to punish persons for statements about alleged crimes against Armenians.

11) On October 29, 2019, the House of Representatives of the US Congress adopted the Resolution “Reaffirming the US Position on the Recognition of the Armenian Genocide”, where it is written: ” The Elie Wiesel law on Genocide and Atrocities Prevention of 2018 establishes that atrocities prevention represents the United States national interest, and this law confirms that the policy of the United States is to implement the  U.S. national strategy to identify, prevent, and effectively respond to the risks and threats of atrocities by “strengthening diplomatic response and the effective use of foreign assistance to support appropriate transitional justice measures, including criminal liability for past atrocities”.

12) On April 24, 2021, the President of the United States, Joe Biden, in his address to the Armenian people, officially recognized the Armenian Genocide. "Since April 24, 1915, after the arrests of the Armenian intelligentsia and community leaders of Constantinople by the Ottoman authorities, one and a half million Armenians were displaced, massacred or sent to their deaths for the purpose of extermination. We commemorate the victims of the Great Genocide so that the horrors of the past are never lost to history. And we remember to remain ever-vigilant in the fight against the destructive influence of hatred in all its manifestations," declared the 46th president of the United States, having become the first and only head of the White House to fulfill the promise that had been given to generations of Genocide survivors 106 years ago: if he becomes the President, to recognize officially the Armenian Genocide and make human rights the priority of his administration.

IV. Crimes committed by successive governments of Turkey against the Armenian people, humanity and civilization, at least over the last 100 years.

1) The formation of a policy of spreading and propagating Armenophobia, national superiority and arrogance, and the racist ideology of Pan-Turkism.

2) Planning, propaganda, and preparation of a program for the implementation of the Armenian Genocide.

3) During 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923 in the Armenian Highland and in the Ottoman Empire the Genocide and deportation of Armenians, looting and appropriation of Armenian people’s property.

4) In 1915 and in subsequent years implementation of the massacres and the Genocide, theft and misappropriation of the property not only Armenians but also Assyrians, Greeks, Arabs (later since the mid of 1920s Kurds as well).

5) From 1894 up to the present the organization and carrying out the Greatest Cultural Genocide of Armenians and other autochthonous peoples of the Ottoman Empire.

6) In 1918 committing aggression against the Armenians of Western Armenia, the imposition of the illegal Treaty of Batumi (June 4, 1918) on the newly formed Republic of Armenia.

6) In 1918 the Genocide of Armenians living in Baku.

7) In 1920 the pogroms of the Armenians of Shushi, the robbery of their property and the arson of the city.

9) At the expense of the rights of the Armenian people, on March 3, 1918, the Brest Agreement was signed between the Federal Socialist Republic of Russia on the one hand and the governments of Germany, Austria-Hungary, Bulgaria and the Ottoman Empire on the other. Under this treaty, Russia transferred Western Armenia and a significant part of Eastern Armenia to Turkey. According to the agreement, Russia disbanded the Armenian volunteer regiments and withdrew troops from Armenia. The so-called illegal Moscow Treaty signed on March 16, 1921 between the Government of the Russian Socialist Federative Soviet Republic and the Grand National Assembly of Turkey was, in fact, a continuation of the Brest Supplementary Treaty and its “ratification”. The above-mentioned treaties, in fact, have flagrantly violated the basic provisions of the international law since they were signed as a result of aggression and coercion.

10 ) In 1920, committing aggression against the Republic of Armenia, the imposition of illegal treaties on the aggressed party - the Treaties of Alexandropol in 1920 and the Treaties of Kars in 1921.

11) In 1937 Armenians and Akevi Genocide in Dersim.

12) September 1955: massacres of Greeks and Armenians in Constantinople, the Genocide, plundering of Greek and Armenian property. According to official figures, оn September 6-7 11 people were killed, while the Armenian and Greek communities indicate different numbers: 37 killed, 300 raped women, 71 churches, 3 houses for editing newspapers, 4,500 workshops and shops, 26 schools, 2,100 houses and apartments were destroyed.

13) 1974, the occupation of the northern territories of the Republic of Cyprus, the mass killings of local Greeks and Armenians, the Genocide, deportation, property plundering.

14) In 1894-1923, and the ongoing destruction, elimination of Armenian civilizational values, including historical and architectural monuments, churches and cross-stones (memorial cross-stones). According to official figures, by the beginning of 1914, the total number of churches and monasteries in Western Armenia and the Ottoman Empire was 2549 (including unique early Christian monuments of the IV-V centuries), most of which were robbed, burned and destroyed during the Genocide. According to UNESCO in 1974, after 1923 out of 913 preserved Armenian historical and architectural monuments, 464 were completely destroyed, 252 are in ruins, 197 need to be rebuilt. And today there is almost nothing to restore – the government of the Republic of Turkey was systematically destroying them.

15) Falsification of historical, cultural and civilizational values of Armenians and other nations of the region.

16) Denial of the historical fact of the Armenian Genocide and refusal to recognize the fact of its commission. Proposals to create a commission of historians with the unrealistic hope of gaining time and delaying the time of reparation.

17) The occupation of the territory of Armenia, the borders of which were approved by the 28th President of the United States Woodrow Wilson’s Arbitral Award, dated November 22, 1920.

18) Since 1993, the blockade of the Republic of Armenia by the Republic of Turkey.

19) September 27, 2020, military-political active participation in the aggression and crimes committed by the Republic of Azerbaijan against the Republic of Artsakh with the involvement of international ISIS terrorists.

The crimes against humanity committed by the authorities of the Republic of Azerbaijan against Armenians living in the region, Armenians of Armenia and Artsakh and other peoples are a repetition of the criminal scenarios and plans of the authorities of the Republic of Turkey, the full image of which will be presented in the next paragraph.

V. Crimes committed by the changing governments of the Republic of Azerbaijan against the Armenian people, against humanity and civilization, over the past 100 years, are a copy of the handwriting and program of the changing governments of the Republic of Turkey. We cannot cover a longer time interval, since an artificial state called Azerbaijan was created in 1918.

1) Participation in riots against Armenians in the Caucasus in 1905-1906, the persecution and murder of Armenians, the seizure of their property.

2) Participation in the massacre of Baku Armenians by Turkish troops in 1918, the theft of their property.

3) 1918-1921 – armed attacks and violence against the Armenian population of Karabakh, Nakhichevan, Zangezur, aggression against the Republic of Armenia, groundless territorial claims, the spread of instability in the region.

4) The massacre of the Armenian population of Shushi in 1920, the arson of the city, the theft of property of the Armenians of the city.

5) The adoption of an illegal decision on the annexation of Artsakh to Azerbaijan. On July 5, 1921, at the meeting of the Caucasian Bureau of the Communist Party of Russia, without taking into account the relevant decision of the League of Nations and the opinion of the people of Artsakh as a democratic instrument for demarcating the borders between Soviet Armenia and Soviet Azerbaijan, in violation of the resolution on annexation, as a result of procedural violations, a decision on the forcible separation of Artsakh from Armenia was adopted, on the condition of the formation of national autonomy with broad powers within Soviet Azerbaijan. Thus, most of the historical Armenian and Armenian-populated areas were transferred to Soviet Azerbaijan.

6) The signing of the illegal Moscow Treaty in 1921, the annexation of the Nakhichevan region under the guise of the name of guardianship. The occupation and exploitation of the Nakhichevan region, the crimes and persecution of the indigenous Armenians of Nakhichevan and, finally, the deportation of Nakhichevan Armenians.

7) 1921-1988 – occupation and exploitation of the Nagorno-Karabakh Republic, crimes against Armenians of Artsakh.

8) 1930s up to present – the forced assimilation of the peoples living in Azerbaijan, Nakhichevan and Artsakh – Armenians, Udi, Talyshevs, Tats, Avars, Lezgins, and many of them have committed acts of genocide.

9) 1960s up to present – falsification of the history and culture of the peoples of the region, in particular Armenians, the destruction or appropriation of civilizational, historical and architectural values.

10) 1988 — any manifestation of the will and right of Armenians of Artsakh to live freely and freely develop was suppressed by mass killings, persecution, intimidation, imprisonment of Armenians.

11) The shameful looting of building materials intended for the restoration of the Spitak earthquake in 1988, as well as humanitarian aid collected for the disaster zone.

12) 1988-1990, the Genocide and deportation of the Armenian population of Azerbaijan, robbery of their property.

13) 1991-1994 – large-scale aggression against the NKR and the border regions of the Republic of Armenia.

14) The Republic of Azerbaijan is a state whose government has destroyed and continues destroying many ancient Armenian monuments, churches and the cultural heritage of the Armenian people. Evidence of all this is the destruction of 89 medieval Armenian churches, 5480 khachkars and 22,700 burials located in the Armenian territories of Azerbaijan, Artsakh and Nakhchivan, including 400 khachkars in Agulis and the destruction of thousands of medieval original and ancient khachkars in the city of Dzhuga in the Nakhchivan region in 2005 year.

15) April 2016 - the outbreak of a four-day war and aggression against the Armenians of Artsakh and the Republic of Artsakh, the commission of new war crimes.

16) 1988-2019 blockade of NKR, RA, obstruction of the right to free development, blockade.

17) The period 1988-2019 – Under conditions of weak control of the international community, the Republic of Azerbaijan is building up its military potential, surpassing and violating all established permissible weapons standards, inciting to regional instability.

18) The authorities of the Republic of Azerbaijan sow Armenophobia, xenophobia, racism, incite blind ethnic hatred, propaganda and preparation for new wars and the Genocide, especially among the younger generation.

19) On September 27, 2020, a large-scale - unprecedented aggression of the alliance of Azerbaijan, Turkey and Pakistan along with Islamic extremist groups of the Middle East against the Republic of Artsakh took place. In the arsenal of the aggressors, in addition to modern deadly and prohibited weapons, cluster shells with white phosphorus, there were also all those means and methods that the authorities of the Ottoman Empire, starting from 1894-1923, used against the peoples of the region and citizens of the Ottoman Empire - Armenians, Greeks and Assyrians and other autochthonous peoples of the Ottoman Empire...

20) From 1905 up to the present, the organization and conducting the Greatest Cultural Genocide of Armenians and other indigenous peoples of Artsakh, the dearmenization of Nakhichevan and the Western Caspian Sea.

21) From 1988, since the earthquake in Spitak, the blockade of Artsakh (Nagorno-Karabakh) and the Republic of Armenia by the Azerbaijani SSR.

22) The crimes committed by the successive governments of the three republics of the Western Caspian region – the so-called republics of Azerbaijan against Armenians and other indigenous peoples of the region against humanity and civilization are a copy of the handwriting and criminal program of the Turkish authorities.

VI. Taking into account the presentation of the claims of the Armenian delegation at the Paris Peace Conference:

1) In early  1919 the Armenian National Congress was convened in Paris one of the most important decisions of which was the election of the «Armenian unified national delegation» («Delegation of Integrated Armenia») co-chaired by Boghos Nubar and Avetis Aharonian and the approval of pre-prepared joint memorandum of the claims of the Armenians and presented by the Armenian unified national delegation at the Paris Peace Conference on February 12, 1919  which justified the necessity of the creation of an independent Armenian State and clarified its territory which inited seven vilayates (regions) of Western Armenia (including Trebizond), the Republic of Armenia and Cilicia;

2) On February, 26 the Armenian unified national delegation participated in the meeting of Council of Ten where repeated the basic requirements of the Memorandum. The delegation was also received (on April 17, 1919) by the 28-th US President Woodrow Wilson who assured that he would do everything possible to protect the territorial claims of Armenians;

3) In his letter to the Chairman of the Supreme Council of the Allied powers dated November 22, 1920, the 28th US President Woodrow Wilson based on his Arbitral Award underlined that “it is essential to keep in mind that the new state of Armenia, which will include a larger part of the former Armenian provinces of Transcaucasian Russia...”;

4) In response to the submitted requirements of the Armenian unified national delegation from January 19, 1920 the the Supreme Council of the Allied powers adopted the following decision and «de facto» recognized the State of Armenia:

- The Government of the Armenian State is recognized as the Government,

- This decision does not predetermine the Armenian State's border issue.

These two decisionsby the Paris Peace Conference Secretariat from January 27, 1920 were officially presented to the delegation of the Armenian national unified delegation.

5) On May 11, 1920 the Turkish delegation was invited to the Paris Peace Conference where they received the «Conditions of peace». The Armenian State delegation was also among the Allied Powers. In the Preamble of the «Conditions of peace» which later became the Preamble of the Treaty of Sevres Armenia is mentioned along with the Allied Powers. Thus, the Armenian State was recognized «de jure».

VII. Taking into account the status of the three republics of Armenia

1) The First Republic of Armenia, and subsequently the Union Armenian USR under conditions of aggression and coercion (the Alexandropol Treaty of 02.12.1920 and the Kars Treaty of 13.10.1921) were forced to renounce the rights granted to the Armenian people and Armenian State in 1920 on the basis of unified Armenian claims, being forced to remain only within the framework of rights and  jurisdiction of the Republics of Armenia, in other words -  Eastern Armenia.

2) The Third Republic of Armenia, through official statements of the leaders of the state repeated that it remains outside the framework of the rights granted to the Armenian people and the Armenian State (the State of Armenia) in 1918-1920, provided on the basis of unified Armenian claims, and is forced to remain only within the framework of the rights and powers of the Republic of Armenia, in other words Eastern Armenia and defending this issue is transferred directly to the Armenian people - to the broad circles of the Armenian public.

3)  It should be noted that the third President of the Republic of Armenia in 2015, addressing to the participants of the All-Armenian Youth Gathering “Baze-2015”, set the task of resolving the Armenian issue and realizing the right granted to the Armenian people to future generations and, in fact, to the Armenian people scattered all over the world.

On January 19, 2015, at the Memorial to the victims of the Armenian Genocide "Tsitsernakaberd" city Yerevan, the 3rd President of the Republic of Armenia officially read the Pan-Armenian Declaration of the 100th Anniversary of the Armenian Genocide, where in the 2nd article it was written: "Reaffirms the commitment of Armenia and the Armenian people to continue the international struggle for the prevention of Genocides, the restoration of the rights of peoples subjected to Genocide, and the establishment of historical justice".

4) The present authorities of the Republic of Western Armenia by the statements of the officials fully refused from all rights given to the Armenian people and the State of Armenia by the international community in 1918-1920.

5) However, all this does not mean that Armenians scattered around the world as a result of the Genocide of Armenians can accept such realities imposed on the Republic of Armenia and the Nagorno-Karabakh Republic.

On the contrary. Armenians scattered around the world, the number of whom is much larger than their compatriots living in the Republic of Armenia and the Nagorno-Karabakh Republic, chose the way of protection of the common rights granted to the Armenian people and the State of Armenia in 1918-1920 by the international community aimed at the final and fair solution of the Armenian question.

VIII. Based on the following political and legal decisions, documents and facts regarding the solution of the Armenian Question:

- A joint special Statement by the Governments of Great Britain, France and Russia that were the first to recognize and condemn the Armenian Genocide, in which they qualified this monstrous crime as "... In view of these new crimes committed by Turkey against humanity and civilization, the allied governments of Russia, France and England publicly announce to the Brilliant Porte that hold personally responsible for these crimes on all members of the Turkish government, as well as on those of its local representatives who will be involved in such a massacre.", dated May 24, 1915;

- The Decree of the Government of Russia (Council of People's Commissars of Russia) «About Turkish Armenia» («About Western Armenia») dated January 11, 1918;

- The first Constitution of the RSFSR (Article 6, Chapter III, which declares the freedom of self-determination of Armenia), July 10, 1918;

- The decision of the Supreme Council of the Allied Nations during the Paris Conference on de facto recognition of the independence of the State of Armenia dated January 19, 1920;

- The decision of the Supreme Council of the Allied Nations on de jure recognition of the independence of the State of Armenia dated May 11, 1920;

- Declaration of Independence of Armenian Cilicia dated August 4, 1920;

- Discussion of the Armenian mandate held in the US Senate on May 29 – June 1, 1920, which means that the USA de facto recognized the right and title of the Armenian Statein relation to the Armenian territories, thereby invalidating the right and title of the Ottoman Empire (and its successor - the Republic of Turkey) in relation to these territories;

- Sevres Peace Treaty (articles 88 - 93 which concerned the State of Armenia) dated August 10, 1920;

- The first international Treaty between the Main Allied Powers and the State of Armenia on national Minorities and trade relations "The Treaty between the Main Allied Powers and Armenia, signed in Sevres on August 10, 1920" (Annex to Article 93 of the Treaty of Sevres)․ The agreement was signed by Avetis Aharonian, Chairman of the Delegation of the Republic of Armenia, and Pogos Nubar, Representative of the United Armenian Council in Constantinople.

- The Arbitral Award of the 28th President of the United States of America Woodrow Wilson of November 22, 1920 the full name of which is «The decision of the President of the United States Woodrow Wilson on the establishment of the State border between Turkey and Armenia, the issue of Armenia’s borders sea access and about the demilitarization of the Turkish territories adjacent to the Armenian border».

IX. Based on the following international documents:

- The United Nations Charter of June 26, 1945;

- The Universal Declaration of Human Rights of December 10, 1948;

- The European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, Rome, November 4, 1950;

- The UN Convention on the Rights and Duties of States («Montevideo Convention») of December 26, 1933;

- The UN Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide of December 9, 1948;

- The UN Convention on the Non-Applicability of the Statute of Limitations to War Crimes and Crimes Against Humanity of November 26, 1968;

- The UN Declaration on the Granting of Independence to Colonial Countries and Peoples of December 14, 1960;

- The UN Declaration on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination of November 20, 1963;

- The Vienna Convention on the Law of Treaties of May 23, 1969;

- The UN Declaration on the Rights of Indigenous Peoples of September 13, 2007;

- The UN Declaration on the Right of Peoples to Peace of November 12, 1984;

- The UN Declaration on the Right to Development of December 4, 1986;

- The UN Declaration on the Rights of Persons Belonging to National or Ethnic, Religious and Linguistic Minorities of December 18, 1992;

- The UN Declaration on the Rule of Law at the National and International Levels of September 24, 2012;

- Declaration on principles of international law concerning friendly relations and cooperation among states in accordance with the Charter of the United Nations adopted by the UN General Assembly of October 24, 1970.

X. Based on the following decisions taken by the Republic of Western Armenia (State of Armenia):

- Decisions on the formation of the Institute of national identity and citizenship of Armenians of Western Armenia adopted on the basis of the United Nations Declaration "On the rights of indigenous peoples" of September 13, 2007;

- Declaration of the National Council of Armenians of Western Armenia «On the right of self-determination of Armenians of Western Armenia», Shushi of December 17, 2004;

- Declaration of the National Council of Western Armenia «On the beginning of Government formation of Western Armenia in Exile» of February 04, 2011;

- Declaration of the National Council of Armenians of Western Armenia and the Government of Western Armenia in exile «On the formation of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia» of May 24, 2013;

- The Law of the Republic of Western Armenia «On the State structure of Western Armenia, status of deputies of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia and the rule of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia» of January 21, 2014;

- Presidential Decree of the Republic of Western Armenia (State of Armenia) No. 12 «The Republic of Western Armenia as a Continuity State», - about  the Republic of Western Armenia as a continuity State of Armenian State recognized in 1920, of February 23, 2014;

- The decision of the National Council of Armenians of Western Armenia «On the permanent, armed and positive neutrality of the Armenians of Western Armenia and Western Armenia itself» of March 29, 2011;

- The National Council Decree of Armenians of Western Armenia «On the establishment of self-defence forces of Armenians of Western Armenia» of December 26, 2012;

- The Decision of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia «On the Formation of the Defence Forces of Armenians of Western Armenia» of January 10, 2018.

XI. Taking into account the political and legal basis for the formation of the Republic of Western Armenia (State of Armenia)

1) Based on the United Nations Declaration on the Rights of Indigenous Peoples of September 13, 2007, the National Identity and Citizenship Institute of Armenians of Western Armenia was established and the legal and political basis of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) and its state structures were absolutely legitimately formed;

2) In accordance with the Article 21 of the Universal Declaration of Human Rights since 2013 the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) has formed absolutely legitimate bodies of State power - the National Assembly (Parliament), the Government and the Institute of Presidency;

3) In November 2013 for the first time in the world elections of the deputies of the Parliament of Western Armenia were held by direct electronic voting on the Internet which were conducted under universal and equal suffrage by free and secret ballot. Elections were held in 41 countries, 64 deputies of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia were elected.

On September 1-5, 2018, elections of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia of the 2nd convocation were held, in which 51,505 voters from 47 countries took part, and 101 deputies were elected on a single list;

4) The Republic of Western Armenia (the State of Armenia) by adopting the relevant Laws, recognized, acceded and ratified the Charter of the United Nations and 45 most important International Treaties, Conventions and Declarations.

5) Currently, Radik Khamoyan is the President of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia), Tigran Pashabezyan is the Prime Minister, and Armen Ter-Sarkisyan is the President of the National Assembly (Parliament).

XII. Taking into account the following Statements submitted by the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) to the United Nations:

1) Application of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) “On the membership of the Republic of Western Armenia (State of Armenia) in the United Nations”. (May 25, 2018).

2) Statement of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) to the UN “On the execution and implementation of the Arbitral Award of the 28th President of the United States of America Woodrow Wilson of November 22, 1920, which full name is “the Decision of the President of the United States Woodrow Wilson on the establishment of the state border between Turkey and Armenia, on access of Armenia's borders to the sea and the demilitarization of the Turkish territories adjacent to the Armenian border. (May 29, 2018)

3) Statement of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) to the UN “On demilitarization of Western Armenia and Cilicia, withdrawal of occupation troops of the Republic of Turkey from these territories”, according to the Arbitral Award of the 28th President of the United States Woodrow Wilson. (November 20, 2018).

4) Statement of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) to the UN “On the demarcation of the border between the State of Armenia and the Republic of Azerbaijan”, for the delimitation and demarcation of the border between the State of Armenia and the Republic of Azerbaijan, based on the principles and provisions of the Proposal Report of the Special Commission on Boundary Determination of Armenia of the Paris Peace Conference of February 24, 1920. (August 7, 2019).

5) Statement of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) to the European Parliament “On the errors, omissions and unacceptable wording contained in the Resolution of the European Parliament “On the political solution of the Armenian Question” of June 18, 1987, and on the need to amend and re-edit it”. (December 5, 2020).

6) Statement of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) to the UN - Declaration "On the Sovereignty, Territorial Integrity of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) and the State Border with the Republic of Turkey". (May 15, 2022).

These Statements in fact relate to the decisions already taken by the international community regarding the rights of the Armenian people but have not been implemented yet.

XIII. This statement in no way concerns the issue of a claim for compensation for damage caused to the Armenian people and Armenia as a result of the Armenian Genocide, and not only material.

1) In the issue of full compensation, it is necessary to take into account the crimes committed by successive Turkish governments against the Armenian people in 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923 and continuing until today presented in the chapter IV of this statement, as well as the crimes committed by successive governments of Azerbaijan against the Armenian people in 1905-1906, 1918-1920, 1921-1987, 1988-2022 and continuing until today presented in the chapter V.

2) The damage caused to the Armenian people and Armenia as a result of the crimes of the successive governments of Turkey and Azerbaijan, presented in the above-mentioned chapters, and not only the material losses of the urban and rural population, but also the losses of the Armenian people not mentioned in this statement: human losses as a result of the Genocide, forced deportation and Islamization, including children and women, the loss of their homeland – Patriocide, loss of the area of the Armenian people, economic losses, loss of bank deposits and jewelry, insurance premiums, intangible assets, intellectual property, objects of historical, cultural, archaeological, architectural and church heritage, learning and educational institutions, world and national cultural values and other losses of the Armenian people.

3) A discount is currently being made on certain and approved damages indicated in the report of the Special Committee acting as the part of the Special Commission on Reparations of the Paris Peace Conference.

4) It is necessary to carry out a qualimetric re-assessment of the calculation in accordance with the current procedure and standards, since according to the calculations and definition of the professional community expert-appraisers, collected by Charlie Chaplin in the 1920s throughout Europe and donated to help Armenian orphans who fled the Ottoman Empire from the Armenian Genocide of 1915, 1 million US dollars currently amounts to 15 million US dollars (i.e. discount 15 times), or according to an independent professional assessment, the replacement value of the property of the Romanov family of the last Russian Emperor Nicholas II in 1917 currently a discount of 15 times.

5) Consequently, the obligations on reparations of the Republic of Turkey as the successor of the Ottoman Empire in relation to the Armenian people amounts to 19.130.982,000 French francs in 1919 prices, according to the report and calculations of the Special Committee acting as the  part of the Special Commission on Reparations of the Paris Peace Conference, submitted on April 14, 1919, today amounts to 286,964,730,000 euros euros (or 312,791,555,700 US dollars).

6) At the initiative of the Special Commission of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia on restitution and reparations issues in the aftermath of the Armenian Genocide, the International Independent Expert and Legal Center for reparations and restitutions (full name is "the International Independent Expert and Legal Center for Accounting, Analysis, Inventory, Audit, Qualimetric Assessment and Forensic examination of Material and Intangible Losses as a result of the Armenian Genocide for reparations and restitutions") carries out a qualimetric assessment of the full replacement value of tangible and intangible property and lost benefits of the Armenian people in the territory of the Ottoman Empire, including separately - Western Armenia, Cilicia, Nakhichevan, Artsakh and the Western Caspian region for reparations, restitutions and indemnity after 1919. for the last more than 100 years in peacetime, from military operations, terrorism, blockade, reservation of the Armenian people.

7) Currently, the losses indicated in paragraphs 1 and 2 of Chapter XIII are being qualimetrically assessed and a statement with the appropriate report and expert opinion of the professional international community for comprehensive reparation and restitution will be submitted to you and the relevant international structures in the near future.

XIV. Bearing in mind the comprehensive rights of the Armenian people in the world, according to which:

1) Armenians of Western Armenia like any nation in the world have the right to live, develop and have their future which means that they have the right to demand the establishment of their own State on their ancestral homeland - in the Armenian Highland, in Armenia;

2) Armenians of Western Armenia and the State structures of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia), acting as the continuity State of the State of Armenia recognized de facto and de jure in 1920. declare that they undertake to protect the rights granted to the Armenian people by the Sevres peace Treaty and the Arbitration Award of the 28th President of the United States of America Woodrow Wilson, and to implement these rights, including the demarcation of the border between the State of Armenia and the Republic of Azerbaijan.

We appeal to you with a request to study and implement the process of compensating for the material losses suffered by the Armenian people during the First World War,

Taking into account the reparation obligations of the Republic of Turkey as the legal successor of the Ottoman Empire in relation to the Armenian people,

which amounts to 19.130.982.000 francs, according to the report and calculations of the Special Committee acting as the  part of the Special Commission for Reparations of the Paris Peace Conference, presented on April 14, 1919.

We ask you to initiate a qualimetric reassessment of the calculation in accordance with the current procedure and standards, since according to calculations and determinations by expert-appraisers of the professional international community, the discount is currently 15 times.

Consequently, the reparations obligations of the Republic of Turkey, as the legal successor of the Ottoman Empire, towards the Armenian people, currently amounts to 286,964,730,000 euros (or 312,791,555,700 US dollars).

To carry out reparations to the affected parties: the Armenians of Western Armenia (Republic of Western Armenia (the State of Armenia) and the Armenians of Eastern Armenia (the Republic of Armenia), sending them to the appropriate national-state structures.

XV. Solution on this Statement:

«On compensation of material losses suffered by the Armenian people during the First World War » was adopted on September 24, 2022 at the joint session of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia and the Government of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia).

XVI. We also inform that we are ready to provide with

1) additional information and documents you will need regarding this Statement;

2) an authorized representative of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia) for direct contacts and discussions if it is necessary.

Radik Khamoyan

President of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia)

Tigran Pashabezyan

Prime Minister of the Republic of Western Armenia (the State of Armenia)

Armen Ter-Sarkisyan

President of the National Assembly (Parliament) of Western Armenia

September 25, 2022

***

Address for response: 0009, Isaakyan street, 28, 3rd floor, office 1, Yerevan, Republic of Armenia

E-mail: parliamentwesternarmenia@gmail.com

Tel.: +37498250951, +79613072044



----------------------

На французском языке

 à l'intention du Secrétaire Général de l'0rganisation des Nations Unies Monsieur Antoine Güterriez

aux Chefs d’Etats

membres permanents du Conseil de Sécurité

de l’Organisation des Nations Unies



D E C L A R A T I O N

De l'indemnisation des pertes matérielles subies par le peuple arménien pendant

la Première Guerre Mondiale

Nous nous adressons à vous pour porter à votre connaissance et que vous concrétisiez notre demande d’indemnisation concernant les pertes matérielles subies par le peuple arménien lors de la Première Guerre Mondiale sur la base de l’obligation de réparation incombant à la République Turquie, continuateur de l’Empire Ottoman, vis-à-vis du peuple arménien. Celle-ci s’élève à 19.130.982.000 francs français - d’après les cours de 1919 et conformément aux estimations du Comité Spécial créé au sein de la Commission Spéciale aux réparations de la Conférence de Paix de Paris, présenté le 14 avril 1919.



I. D’après le Rapport établi par le Comité Spécial créé au sein de la Commission Spéciale aux réparations de la Conférence de Paix de Paris

1) La Conférence de Paix de Paris a commencé son travail le 18 janvier 1919 à Paris (The Paris Peace Conférence) avec pour tâche d’examiner globalement toutes les questions relatives à la Première Guerre mondiale et préparer des accords de paix. La question des réparations (reparations) des pertes matérielles causées par les pays attaquant lors de cette Première Guerre Mondiale y a tenu une place très importante. Aussi, a été créée au sein de la Conférence de Paix de Paris une Commission Spéciale chargée de l’étude des réparations (The Commission on Réparations of Damage/Valuation of Damage). Après environ deux mois de travaux, il devint clair que le champ des pertes matérielles était étendu au-delà des pays belligérants. C’est la raison pour laquelle le 7 mars, la Commission en question a constitué un organe séparé – le Comité spécial (Spécial Committee) qui fut chargé de synthétiser les pertes subies par les pays et les peuples non représentés à la Commission et oeuvrer officiellement pour les faire dédommager. Ce Comité Spécial était composé comme suit: le général McKinstry pour les USA, le colonel Peel pour la Grande Bretagne, monsieur Jouasset pour la France; les secrétaires: H. James (USA) et P. Laure (France). Pendant tout un mois ce Comité Spécial a compulsé les documents que lui avaient présentées les Délégations ainsi que des documents d’autres sources et, le 14 avril 1919, ce Comité Spécial a présenté son rapport préliminaire  concernant  les questions de réparation à cette Commission Spéciale de la Conférence de Paix de Paris. Bien que les comptes concernant les arméniens occidentaux et les arméniens orientaux fussent présentés séparément, les pertes ont été finalement chiffrées globalement. Ainsi, dans leur globalité et leur totalité, les pertes pour la nation arménienne en 1914-1919, selon leur valeur en 1919, ont été évaluées à 19.130.982.000 francs français.

D’après ce Rapport, les pertes matérielles du peuple arménien ont été chiffrées ainsi: A) Arménie Occidentale (écrit dans le rapport – Turkish Armenia): a) pertes matérielles individuelles des populations villageoises: 4.601.610.000 francs français  b) pertes matérielles individuelles des populations citadines: 3.235.550.000 francs français  c) pertes matérielles collectives: 6.761.350.000 francs français

Soit un total de 14.598.510.000 francs français.

B) La République Arménie et les autres points de peuplement arménien du Caucase: a) pertes humaines subies aux points de peuplement dont la population a été entièrement chassée: 1.831.872.000 francs français

b) pertes humaines subies aux points de peuplement dont la population n’a pas été déportée: 1.293.600.000 francs français  c) autres dommages matériels: 1.407.000.000 francs français.  Soit un total de 4.532.472.000 francs français.  L’ensemble des pertes matérielles subies se sont élevées à 19.130.982.000 francs français.

2) Ainsi, l’obligation à réparations de la République Turquie - Etat continuateur de l’Empire Ottoman - envers le peuple arménien et, d’après les calculs et le Rapport du Comité Spécial créé au sein de la Commission Spéciale aux réparations de la Conférence de Paix de Paris présentés le 14 avril 1919, s’élève à 19.130.982.000 francs français.

II. A propos de plusieurs questions importantes concernant les dommages causés au peuple arménien.

1) Il est particulièrement important de noter que pendant Génocide des arméniens (1894-1923, 1918-2022 et toujours en cours), le peuple arménien a subi beaucoup plus de pertes, non seulement matérielles comme l’indique le Rapport mais aussi humaines territoriales, culturelles, spirituelles, éducatives, architecturales, économiques, financières  et autres types de perte. En d'autres termes, le peuple arménien a subi d'énormes pertes quant à son héritage civilisationnel.

2) Il convient donc de souligner tout particulièrement que notre Déclaration se rapporte uniquement au calcul susmentionné et uniquement aux pertes matérielles subies par le peuple arménien pendant la Première Guerre mondiale. Cette Déclaration ne fait aucunément référence aux pertes subies par le peuple arménien pendant le Génocide des arméniens, non seulement en pertes matérielles - c’est-à-dire  pendant la période du Génocide s’étendant de 1894 à 1923, commanditée  par les  gouvernements successifs de  la Turquie et le Génocide des arméniens, 1918-2023,  organisé par les gouvernements successifs de l’Azerbaïdjan.

Il est également à noter que la politique, la pratique de l’arménophobie et du  Génocide, commandités par les gouvernements de ces États, se poursuivent à ce jour.

3) La politique de haine envers les arméniens (et les autres peuples autochtones) en Turquie et en Azerbaïdjan a une longue histoire.  Elle débute déjà  dès 1873-1874, lorsque la Turquie, puis l'Azerbaïdjan à partir de  1918, adoptent une politique extrêmement nationaliste de pan-turquisme et de pan-touranisme au niveau de l'État.  La conséquence en est le Génocide, toujours  en cours, contre les Arméniens (et les autres peuples autochtones de la région) et l’instauraiond’une politique de Génocide.  Rien qu'entre 1894-1923, la Turquie a exterminé 4 millions de ses propres citoyens : arméniens, grecs, assyriens...  Les années suivantes, les deux-mêmes États ont régulièrement commis de graves crimes de guerre contre tous les peuples autochtones de la région, mais surtout contre les arméniens et l'Arménie.

4) On ne peut  ne pas tenir compte que: a) Les massacres et déportations d’arméniens, de grecs, d’assyriens… commis dans la période 1894 - 1923 sont des Génocides d’après les critères de la Convention des Nations Unies « De la prévention et la répression du crime de génocide du 9 décembre 1948.

b) le Génocide des arméniens, des grecs, des assyriens… est passible de condamnation conformément à la Convention des Nations Unies sur « L'imprescriptibilité des crimes de guerre et des crimes contre l'humanité », du 26 novembre 1968.

III. Période de la mise en œuvre du Génocide des arméniens et pertes humaines subies par le peuple arménien. 1) Le Génocide des arméniens a été perpétré entre 1894 et 1923 par trois gouvernements turcs successifs: celui du Sultan, celui des Jeunes Turcs et celui des Kémalistes. Le Génocide a été organisé à l’intérieur même de l’Empire ottoman, y compris en Arménie Occidentale, en Cilicie Arménienne et également en Arménie Orientale, à Bakou, Chouchi et autres localités limitrophes peuplées d’arméniens.

2) 1894-96 : le sultan Abdul Hamid II organisa des massacres de masse dans lesquels ont péri près de 300.000 Arméniens, 200.000 furent contraints à se convertir à l’Islam, 100.000 Arméniens furent déportés. Les massacres d’ Arméniens étaient conduits par l'armée régulière turque, les régiments « hamidyié », la police et les foules musulmanes fanatisées.  3) La politique turque de conversion forcée à l’Islam, lors des massacres hamidyiés contre les arméniens, a servi de socle à une islamisation et une politique de turquisation qui se sont étendues par la suite d'une manière encore plus brutale. 4) Les pogromes hamidyiés de 1894-1896 ont été condamnés par des personnalités de renom de l’époque : Jean Jaurès, Victor Bérard, Anatole France, Johannès Lepsius, Lynch et d’autres.  5) Les pogroms d’Adana en 1909 portaient la même signature: ils ont été organisés par les autorités turques, exécutés par des renégats et l’armée turque y avait participé. Plus de 30.000 arméniens y ont péri. Dans la foulée de cette monstruosité génocidaire, les Jeunes Turcs ont organisé des enquêtes judiciaires au caractère formel. De plus, un incendie provoqué intentionnellement s’est déclaré dont le but était de tenter de détruire toute trace de document judiciaire. Nonobstant, de nombreux matériaux ont pu être sauvés et sont conservés jusqu'à ce jour.  6) Le 24 avril 1915, avec l'arrestation de l'intelligentsia arménienne de Constantinople, une immense vague du Génocide des arméniens a déferlé et s’est poursuivie jusqu'en 1923 et, en fait, se prolonge encore de nos jours. Le Génocide des arméniens de 1915-1918 a causé la mort de plus de 1.500.000 d’arméniens, 500.000 autres ont été déportés. Beaucoup sont devenus des réfugiés et des exilés.  7) Le 24 mai 1915, l’Angleterre, la France et la Russie ont présenté une Déclaration conjointe spéciale, dans laquelle elles condamnent ces pogroms et aussi le Génocide des arméniens organisés par les Jeunes Turcs et ont qualifié le massacre de 1915 de «nouveau crime de la Turquie contre l’humanité et la civilisation».  8) L'Empire ottoman, auteur du Génocide des arméniens, a été l'un des premiers à le reconnaître et à le condamner. En 1919 - 1920 le Tribunal militaire spécial de Constantinople a organisé le procès des dirigeants Jeunes Turcs, les présentant sous deux chefs d'accusation: avoir entraîné l'Empire ottoman dans la Première Guerre mondiale  et organisé le massacre, le Génocide et l'expulsion des sujets loyaux arméniens de l'Empire. A la suite de quoi, les dirigeants Jeunes Turcs - Talaat, Enver, Djemal, Nazim, Kemal Bey, Djemal Azmin , Naim Bey, Behaeddin Shakir furent condamnés à mort par contumace, ce que les vengeurs arméniens ont ensuite réalisé dans le cadre de l’opération punitive «Nemesis». 9) Le Génocide des arméniens a été reconnu et condamné par 40 États, plusieures instances de l'ONU (1985), le Conseil de l'Europe (1998, 2001), le Parlement Européen (1987, 2000, 2002, 2015), le Conseil œcuménique des Églises (1983 ), le Tribunal Permanent des Peuples (1984), tous les  50 Etats des États-Unis d’Amérique et plus. 10)  Le 25 mars 2019, l'ONU a exigé de la Turquie des informations fiables sur le sort des Arméniens déportés de force pendant le Génocide de 1915-1923.

Dans sa question en sept points adressée au Président de la République Turquie, il est écrit:

- Veuillez, s’il vous plaît, fournir toute information et/ou commentaire que vous pourriez avoir sur ces accusations. - Quelle politique a-t-elle été adoptée par le gouvernement de Votre Excellence en réponse à ces accusations? - Quelles mesures la Turquie a-t-elle prises pour établir les faits, y compris le sort ou le lieu où se trouvaient les Arméniens qui ont été soumis à des déplacements internes forcés, à des détentions, à des exécutions extrajudiciaires et à des disparitions forcées au cours de la période 1915-1923? - Quelles mesures ont été prises pour garantir le droit des victimes et de la société dans son ensemble, pour  apprendre la vérité sur ces événements, leur garantir le droit à justice et à réparation? - Quelles mesures ont été prises pour retrouver, dans la mesure du possible, les corps des Arméniens qui ont péri à la suite de ces événements? - Veuillez fournir des informations sur les raisons pour lesquelles la loi de 2017 empêche les législateurs de s'exprimer en certains termes. Veuillez expliquer en quoi cela est compatible avec le droit international des Droits de l’Homme, en particulier avec l'article 19 du Pacte international relatif aux droits civils et politiques. - Veuillez fournir, s’il vous plaît,  des informations détaillées sur les cas où l'article 301 du Code pénal a été utilisé pour punir les individus proférents des déclarations de crimes présumés contre des arméniens.

11) Le 29 octobre 2019, la Chambre des représentants du Congrès américain a adopté la Résolution «Confirmation la position américaine sur la reconnaissance du Génocide des arméniens», qui se lit comme suit:

la «Loi Elie Wiesel concernant la prévention de génocide et des atrocités» de 2018 (Loi publique 115-441) établit que la prévention des atrocités se base sur et reflète l'intérêt national des États-Unis, et cette Loi confirme que la politique des États-Unis met en œuvre une stratégie nationale américaine pour identifier, prévenir et répondre efficacement aux risques et menaces d'atrocités en "renforçant la réaction diplomatique et l'utilisation efficace de l'aide étrangère pour soutenir les mesures de justice transitionnelle nécessaires, y compris la responsabilisation  crimininelle des atrocités passées".

12) Le 24 avril 2021, le Président américain Joe Biden, dans son discours au peuple arménien a reconnu officiellement le Génocide des arméniens: «Depuis le 24 avril 1915, après l'arrestation de l'intelligentsia arménienne et des dirigeants communautaires de Constantinople par les autorités ottomanes, un million et demi d’arméniens ont été déplacés, égorgés ou envoyés à la mort à des fins d'extermination. Nous honorons la mémoire des victimes du Grand Génocide que les horreurs du passé ne tombent jamais dans l’oubli pour l'histoire. Et  nous veillerons à toujours rester vigilants dans la lutte contre l'influence destructrice de la haine dans toutes ses manifestations», a déclaré le 46e Président des États-Unis, devenant ainsi le premier et le seul chef de la Maison Blanche à tenir la promesse faite aux générations survivantes d’un Génocide d’il y a 106 ans : s'il devenait président, il reconnaîtra officiellement le Génocide des arméniens et fera des Droits de l’Homme une priorité de son administration.

IV. Crimes orchestrés par les gouvernements turcs successifs à l’encontre du peuple arménien, de l’humanité et de la civilisation durant au moins les cents années passées.

1) Conception d’une politique divulgatrice et de propagande arménophobe, de supériorité nationale et de morgue, d’une idéologie panturkiste  raciste. 2) Planification, propagande et préparation du programme d’exécution du Génocide des arméniens. 3) Dans les périodes 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923, le Plateau Arménien et l’intérieur de l’Empire ottoman ont été le théâtre du Génocide et de la déportation des arméniens, du pillage et de la spoliation de leurs biens.

4) En 1915 ainsi que dans les années qui suivirent, les pogroms et l’organisation du Génocide, les pillages et spoliation de leurs biens ont touché non seulement les arméniens mais aussi les grecs, assyriens, arabes (à la fin des années 20 ce fut au tour des kurdes) qui ont également été victimes des pillages et de spoliations de leurs biens.

5) Depuis 1894 et jusqu’à aujourd’hui, l’organisation et l’application de l’Immense Culturocide  des arméniens et autres peuples autochtones de l’Empire ottoman sont en action.

6) En 1918 ce fut au tour des arméniens d’Arménie Orientale d’être agressés: est est imposé l’injuste Traité de Batoum (4 juin 1918) à la toute nouvelle République Arménie. 7) Toujours en 1918, Génocide des arméniens vivant à Bakou. 8) En 1920 ont lieu les pogroms d’arméniens de Chouchi  avec vol de leurs biens et incendie de la ville. 9) 3 mars 1918, signature de l’accord de Brest entre la République socialiste fédérative de Russie d’une part et les gouvernements d’Allemagne, d’Autriche-Hongrie, de Bulgarie et l’Empire ottoman qui lésait les droits du peuple arménien. La Russie cède à la Turquie l’Arménie Occidentale ainsi qu’ une partie conséquente de l’Arménie Orientale. En outre et suivant l’accord, elle a désarmé les régiments de volontaires arméniens, évacué ses troupes hors d’Arménie. L’Accord de Moscou, hors-la-loi, signé le 16 mars 1921 entre le gouvernement de la République socialiste fédérative de Russie et la Grande Assemblée nationale de Turquie n’a été qu’un accord prolongeant celui de Brest et sa « ratification». Les accords sus-mentionnés ont porté un immense préjudice aux dispositions du droit international du fait qu’ils ont été signés suite à agressions et contraintes. 10) En 1920, agressions en direction de la République Arménie découlant des traités illégaux: 1920, celui d’Alexandropol; 1921, celui de Kars.  11) En 1937 a eu lieu le Génocide des arméniens et des alévis dans le Dersim. 12) En septembre 1955: massacres de masse des grecs et des arméniens de Constantinople, génocide, pillage des biens  grecs et arméniens. Les chiffres officiels estiment que les 6 et 7 septembre 11 morts sont dénombrés alors que les communautés grecques et arméniennes donnent d’autres chiffres: 37 morts, 300 viols de femmes, destruction de 71 églises, de 3 maisons d’édition, de 4.500 magasins et ateliers, de 26 écoles, de 2.100 maisons et appartements. 13) En 1974: occupation du nord de la République Chypre, assassinats en masse de grecs et d’arméniens locaux, Génocide, déportation, saisie des biens. 14) En 1894-1923 et jusqu’à aujourd’hui., saccages et destructions des valeurs civilisationnelles arméniennes, y compris les monuments historiques et architecturaux, les églises et les stèles funéraires (pierres-croix commémoratives). Selon des chiffres officiels, au début de 1914, en Arménie occidentale et dans l’Empire ottoman, on totalisait 2549  églises et monastères (y compris des monuments paléochrétiens uniques des  IV-V siècles), dont la plupart ont été volés, brûlés et détruits pendant le Génocide. D’après les données de  l’UNESCO de 1974, après 1923 sur 913 monuments historiques et architecturaux arméniens préservés, 464 ont été totalement détruits, 252 sont en ruine, 197 nécessitent une réparation complète. Et aujourd’hui, il n’y a presque rien à restaurer – le gouvernement de la République  Turquie les a systématiquement détruits. 15) Falsification quant aux valeurs historiques, culturelles et civilisationnelles des Arméniens et des autres peuples de la région. 16) Déni du fait établi historiquement du Génocide arménien et refus de reconnaître de l’avoir commis. Propositions pour la création d’une commission d’historiens avec un espoir irréaliste de gagner du temps et de retarder le délai des compensations. 17) Occupation du territoire de l’Arménie, dont les frontières avaient été approuvées et confirmées  conformément à la Sentence Arbitrale du 28e Président des Etats-Unis d’Amérique  Woodrow Wilson du 22 novembre 1920. 18) Depuis 1993, blocus de la République Arménie par la République Turquie.  19) 27 septembre 2020, participation militaro-politique active à l'agression et aux crimes commis par la République Azerbaïdjan contre la République Artsakh avec la participation de terroristes internationaux de DAECH.

Les crimes contre l’humanité commis par les autorités de la République Azerbaïdjan contre les Arméniens, les arméniens d’Arménie et d’Artsakh et les autres peuples sont la répétition des scénarii criminels et des plans des autorités de la République Turquie dont nous fournissons plus bas un tableau exhaustif.

V. Les crimes commis par les autorités successives de trois Républiques Azerbaïdjan envers le  peuple arménien, contre l’humanité et la civilisation depuis ces dernières 100 années  reflètent la copie exacte du programme criminel des gouvernements turcs successifs. Nous sommes dans l’incapacité d’offrir un matériau plus important dans la durée vu que l’Etat Azerbaïdjan, créé  arbitrairement, n’a vu le jour qu’en 1918. 

1) Participation aux émeutes contre des Arméniens dans le Caucase en 1905-1906, persécutions et assassinats d’Arméniens, vol de leurs biens.

2) Participation aux massacrex des Arméniens de Bakou par les troupes turques en 1918, vol de leurs biens. 3) 1918-1921, attaques armées et violences contre la population arménienne du Karabakh, du Nakhichevan, du Zangezur, agression contre la République Arménie, revendications territoriales infondées, provocation d’une instabilité dans la région.

4) Massacre de la population arménienne de Shushi en 1920, incendie de la ville, appropriation des biens des Arméniens de la ville.

5) Décision  illégale d’annexer l’Artsakh à l’Azerbaïdjan. Le 5 juillet 1921, lors de la réunion du Bureau caucasien du Parti communiste russe, faisant abstraction de la décision pertinente de la Société des Nations et de l’opinion du peuple d’Artsakh en tant qu’instrument démocratique pour la démarcation des frontières entre l’Arménie soviétique et l’Azerbaïdjan soviétique, en violation de la résolution du rattachement  de l’Artsakh à l’Arménie,  par le biais  de violations procédurières l’Artsakh est détachée de force de l’Arménie sous couvert de  lui donner une autonomie nationale avec une large juridiction au sein de l’Azerbaïdjan soviétique. Ainsi, la plupart des zones historiques arméniennes et à population arménienne ont été transférées à l’Azerbaïdjan soviétique. 6) 1921, signature du Traité illégal de Moscou, le Nakhichevan est annexé à l’Azerbaïdjan sous prétexte de protection. Occupation et exploitation de la région du Nakhitchevan, crimes et persécutions des arméniens autochtones du Nakhitchevan, puis finalement déportation des arméniens du Nakhitchevan. 7) 1921-1988, occupation et exploitation de la République du Haut-Karabakh, crimes contre les Arméniens de l’Artsakh. 8) Depuis les années 30 et jusqu’à nos jours, assimilation forcée des peuples vivant en Azerbaïdjan, au Nakhichevan et en Artsakh – Arméniens, Udis, Talishs, Tates, Avars, Lezguins, actes de  génocide subis par  beaucoup d’entre eux. 9) De 1960 à nos jours, falsification de l’histoire et de la culture des peuples de la région - des arméniens en particulier -, destruction ou appropriation de leur patrimoine architectural, civilisationnel et historique. 10) 1988,  toute tentative exprimant la volonté et le droit des arméniens d’Artsakh de vivre et de se développer librement se solde  par des massacres de masse, des persécutions, des intimidations, des emprisonnements. 11) Vol et le pillage honteux de matériaux de construction destinés à la reconstruction de Spitak  à la suite du tremblement de terre  de 1988 et de  l’aide humanitaire collectée pour la zone sinistrée. 12) 1988-1990, Génocide et déportation de la population arménienne d’Azerbaïdjan, vol de leurs biens 13) 1991-1994, agression de grande ampleur contre la République du Haut-Karabagh et les régions frontalières de la République Arménie. 14) La République Azerbaïdjan est un État dont le gouvernement a détruit et continue de détruire de nombreux anciens monuments  historiques  arméniens, des églises et le patrimoine culturel du peuple arménien. Pour preuve, la destruction de 89 églises arméniennes médiévales, 5480 khachkars et 22 700 sépultures situées dans les territoires arméniens de la République Azerbaïdjan, en Artsakh et au Nakhichevan, dont 400 khachkars à Agulis et en 2005 destruction de milliers de khachkars médiévaux originels et anciens à Jugha, région du Nakhichevan. 15) avril 2016, déclenchement d’ une guerre de quatre jours et agressions contre les arméniens d’Artsakh et de la République Artsakh, accompagnée de nouveaux crimes de guerre. 16) 1988-2022 blocus imposé à la République Haut-Karabagh et à la République Arménie, entrave au droit du libre développement.  17) Période couvrant les années 1988-2022: étant donné la faiblesse du contrôle par l’opinion internationale, la République Azerbaïdjan intensifie son potentiel militaire ,violant  toutes les normes instituées et participe à la déstabilisation régionale. 18) Les autorités de la République Azerbaïdjan sèment parmi la jeune génération des idées arménophobes, xénophobes, racistes, insuflent une haine ethnique aveugle, propagent et préparent la jeune génération à l’idée de nouvelles guerres, de génocide,

19) Le 27 septembre 2020 s’est déroulée une vaste agression sans précédent contre la République Artsakh de la part de l’alliance Azerbaïdjan-Turquie-Pakistan couplée à la participation de groupuscules terroristes islamistes du Proche-Orient. Dans l’arsenal des agresseurs  outre les armes létales interdites : des bombes au phosphore blanc, les mêmes procédés et méthodes déjà en usage contre les peuples de la région et citoyens dans l’Empire ottoman entre 1894-1923, ont été utilisées contre les arméniens, les grecs, les assyriens et les peuples autochtones…

20) A partir de 1905 jusqu’à aujourd’hui, mise en place et exécution d‘un Innommable Culturocide à l’encontre des arméniens et autres peuples autochtones d’Artsakh, désarménisation du Nakhitchévan et de la Pré-Caspienne occidentale.

21) Depuis 1988 et le tremblement de terre à Spitak, blocus par l’Azerbaïdjan soviétique de l’Artsakh (Haut-Karabagh) et de la République Arménie.

22) Les crimes commis contre l’humanité et la civilisation envers les arméniens et les autres peuples autochtones de la région par les gouvernements successifs des trois républiques de la Pré-Caspienne occidentale – ainsi nommées républiques d’Azerbaïdjan - sont de la même veine que le programme criminel des autorités de la Turquie.

VI. Nous appuyant sur les exigences présentées par la Délégation arménienne à la Conférence de Paix de Paris:

1) Début 1919 a été convoqué à Paris le Congrès national arménien avec pour objectif premier de former une “Délégation nationale arménienne unifiée” («Délégation d’une Arménie seule et entière »), co-présidée par Boghos Noubar Pacha et Avétis Aharonian, et confirmer le Mémorandum commun préparé à l’avance où figuraient les doléances arméniennes de la Délégation nationale unifiée à présenter à la Conférence de Paix de Paris. Cette Délégation a remis le 12 février 1919 aux membres de la Conférence de Paix de Paris un Mémorandum contenant les exigences de tous les arméniens: nécessité de créer un Etat arménien indépendant, délimiter son territoire qui englobait sept vilayets (provinces) d’Arménie Occidentale (y inclus Trébizonde), la République Arménie et la Cilicie; 2) Le 26 février 1919, la Délégation nationale arménienne unifiée a été invitée à la séance du Conseil des Dix où elle a confirmé les exigences essentielles du Mémorandum. Le 17 avril 1919, cette Délégation a été reçue par le 28e Président des Etats-Unis d’Amérique Woodrow Wilson qui l’a assurée de faire tout son possible pour la défense des exigences territoriales arméniennes; 3) Dans sa lettre adressée au Président du Conseil Suprême des Puissances Alliées, 22 novembre 1920, le 28e Président des Etats-Unis d’Amérique Woodrow Wilson, suite à la Décision Arbitrale qu’il venait de prendre, souligne qu’ «il était indispensable de prendre en compte que l’ Etat arménien nouvellement constitué devait, incontestablement, inclure une partie importante des provinces arméniennes de la Transcaucasie de l’Ancien Empire tsariste…»; 4) En réponse aux exigences arméniennes présentées par la Délégation nationale arménienne représentative, le Conseil Suprême des Puissances Alliées a voté le 19 janvier 1920 la décision suivante et a reconnu “de facto” l’Etat arménien: - Le gouvernement de l’Etat arménien est reconnu en tant qu’Etat; -  Cette décision ne prédétermine pas la question des frontières de l’Etat arménien.  Ces deux décisions ont été officiellement présentées à la Délégation nationale arménienne représentative le 27 janvier 1920 par le Secrétariat de la Conférence de Paix de Paris;

5) Le 11 mai 1920, la Délégation turque a été à son tour invitée à la Conférence de Paix de Paris où lui ont été présentées “Les conditions de la paix”. Une délégation de l’Etat arménien était également présente aux côtés des représentants alliés. Dans son préambule les “Conditions de la paix” qui, par la suite, sera inclus dans le préambule du Traité de Paix de Sèvres, l’Arménie figure au même titre que les Puissances Alliées. De ce fait l’Etat arménien est également reconnu “de jure”.

VII.   Tenant compte du statut des trois républiques Arménie

1) La Première République Arménie et à sa suite la République socialiste soviétique Arménie alliée, en raison des agressions et des contraintes ((Accord d’Alexandropol du 2 décembre 1920, de Kars du 13 octobre 1921) ont été obligées de refuser les droits octroyés au peuple arménien et à l’Etat Arménie (Etat Arménie) en 1920, proposés d’après les exigences communes aux arméniens, contraintes qu’elles étaient de devoir se cantonner au seul cadre des droits et de la juridiction des Républiques de l’Arménie, la République Arménie, c’est-à-dire sous la juridiction de l’Arménie Orientale.

2) La Troisième République Arménie, par déclarations officielles de ses Présidents, a réaffirmé qu’elle reste en marge du cadre des droits octroyés au peuple arménien et à l’Etat Arménie (Etat Arménie) en 1918-1920, droits basés sur les exigences conjointes arméniennes et fut contrainte de rester dans le cadre des droits et compétences de la République Arménie autrement dit de l’Arménie Orientale. Et la résolution de cette question concerne le peuple arménien et la société arménienne dans toute la dimension de son éparpillement.

3) Remarquons  que le troisième président de la République Arménie , s'adressant en 2015 aux participants du rassemblement de la jeunesse panarménienne «Baze-2015», a posé le problème de résoudre la Question Arménienne et de réaliser le droit accordé aux Arméniens aux générations futures et, en fait, au peuple arménien dispersé dans le monde entier.

Le 19 janvier 2015, au Mémorial à la mémoire des victimes du Génocide, - Tsiternakabert - le 3ème Président de la République Arménie a officiellement lu la Déclaration Pan-Arménienne dédiée au 100ème Anniversaire du Génocide Arménien, dont le 2ème article se lit comme suit: «Réaffirme l'engagement de l'Arménie et du peuple arménien à poursuivre la lutte internationale de prévention des Génocides, le rétablissement des droits des peuples victimes de Génocide et établir une justice historique».

4) Les autorités gouvernementales actuelles de la République Arménie, par diverses déclarations de personnalités officielles, ont refusé tous les droits octroyés par les instances internationales au peuple arménien et à l 'Etat Arménie en 1918-1920.

5) Cependant, tout cela ne signifie pas que les Arméniens dispersés de par le monde à la suite du Génocide arménien, puissent accepter de telles réalités imposées à la République d'Arménie et à la République Artsakh  (République du Haut-Karabakh). Au contraire : les Arméniens dispersés dans le monde entier, dont le nombre est beaucoup plus important que celui de leurs compatriotes vivant en République Arménie et en République du Haut-Karabakh, ont choisi la voie de la protection des droits communs accordés au peuple arménien et à l'État arménien en 1918-1920 par la communauté internationale, dans le but d'une solution définitive et équitable à la Question Arménienne.

VIII  Sur la base des décisions politiques et juridiques des documents et des faits suivants concernant la résolution de la Question Arménienne:

- La Déclaration spéciale conjointe du 24 mai 1915 des gouvernements de Grande Bretagne, France et Russie qui, les premiers ont reconnu et condamné le Génocide arménien, dans laquelle ils qualifient ce crime atroce comme «…Ces nouveaux crimes  commis par la Turquie sont contre l’Humanité et la Civilisation et les gouvernements alliés de Russie, France  et Angleterre  annoncent publiquement à la Sublime Porte  que la responsabilité de ces crimes incombe personnellement à tous les membres du gouvernement turc et, également, aux représentants locaux qui auront participé à ce massacre»;

- Décret du Gouvernement de la Russie (Soviet des Commissaires du Peuple de Russie) “De l’Arménie turque (“De l’Arménie Occidentale”), du 11 janvier 1918;

- Première Constitution de la république soviétique socialiste de Russie (Article 6, chapitre III par laquelle est décrétée la libre autodétermination de l’Arménie), 10 juillet 1918 ;

- Décision du Conseil Suprême des Etats Alliés lors de la Conférence de Paix de Paris du 19 janvier 1920 reconnaissant de facto l’indépendance de l’Etat Arménie; - Décision du Conseil Suprême des Etats Alliés lors de la Conférence de Paix de Paris de reconnaître de jure l’indépendance de l’Etat Arménie, 11 mai 1920;

- Déclaration de l’indépendance de la Cilicie arménienne, 4 août 1920;

- Débat au Sénat américain concernant un mandat sur l’Arménie des 29 mai/1er juin 1920, signifiant ainsi que les USA reconnaissaient de facto le droit et le titre d’Etat arménien en ce qui concerne les territoires arméniens, reconnaissant par là-même caduques les droits de l’Empire ottoman sur ces territoires;

- Traité de Paix de Sèvres du 10 août 1920: les articles 88 à 93 concernant l’Etat Arménie ;

- Premier traité international entre les principaux Etats alliés et l’Etat Arménie concernant les minorités nationales et les relations commerciales « Traité entre les principales puissances alliées et l’Arménie, signé à Sèvres le 10 août 1920 » (additif à l’article 93 du Traité de Sèvres). Ce traité a été signé pour la partie arménienne par Avetis Aharonian, président de la Délégation arménienne, et Poghos Noubar Pacha, président du Conseil arménien unifié de Constantinople;

- Sentence Arbitrale du 28e Président des Etats-Unis Woodrow Wilson, 22 novembre 1920, formulée ainsi en version pleine “Décision du Président des Etats-Unis d’Amérique Woodrow Wilson concernant l’établissement d’une frontière d’Etat entre la Turquie et l’Arménie, d’une ouverture des frontières arméniennes sur la mer et la démilitarisation des territoires turcs longeant la frontière arménienne”.

IX. Sur la base des documents internationaux suivants:

-  Charte de l’Organisation des Nations Unies, 26 juin 1945;

- Déclaration universelle des Droits de l’Homme, 10 décembre 1948;

- Convention européenne “De la défense des Droits de l’Homme et des libertés fondamentales”, Rome, 4 novembre 1950;

- Convention de l’ONU “Des droits et des obligations des Etats”, «Convention de Montevidéo», 26 décembre 1933;

- Convention de l’ONU “De la prévention du crime de génocide et sa condamnation”, 9 décembre 1948;

  - Convention de l’ONU “De l’imprescriptibilité des crimes de guerre et crimes contre l’humanité”, 26 novembre 1968; - Déclaration de l’ONU “De l’accès à l’indépendance des pays et peuples colonisés”, 14 décembre 1960;

- Déclaration de l’ONU “De la liquidation de toute forme de discrimination raciale”, 20 novembre 1963;

- Convention de Vienne “Du droit des traités internationaux”, 23 mai 1969;

- Déclaration de l’ONU “Des droits des peuples autochtones”, 13 septembre 2007;

- Déclaration de l’ONU “Du droit des peuples à la paix”, 12 novembre 1984;

- Déclaration de l’ONU “Du droit au développement”, 4 décembre 1986;

- Déclaration de l’ONU “Des droits des personnes appartenant à des minorités nationales, ethniques ou religieuses”, 18 décembre 1992;

- Déclaration de l’ONU “De la prééminence du droit aux niveaux national et international”, 24 septembre 2012;

- Déclaration sur les principes du droit international concernant les relations d’amitié et de coopération entre États conformément à la Charte des Nations Unies, adoptée par l’Assemblée générale des Nations Unies, 24 octobre 1970.

X. Sur la base des décisions suivantes adoptées par la République Arménie Occidentale (Etat Arménie):



- Décisions de créer un Institut de l’identité nationale et de la citoyenneté des arméniens d’Arménie Occidentale, adoptées sur la base de la Déclaration de l’Organisation des Nations Unies “Des droits des peuples autochtones”, 13 septembre 2007;

- Déclaration du Conseil National des arméniens d’Arménie Occidentale “Du droit à l’autodétermination des arméniens d’Arménie Occidentale” (Chouchi, 17 décembre 2004;

- Déclaration du Conseil National des arméniens d’Arménie Occidentale “De la formation d’un Gouvernement d’Arménie Occidentale en exil”, 4 février 2011;

- Déclaration du Conseil National des arméniens d’Arménie Occidentale et du Gouvernement d’Arménie Occidentale en exil “De la formation d’une Assemblée Nationale (Parlement) d’Arménie Occidentale”, 24 mai 2013;

- Loi de la République Arménie Occidentale “De la structure gouvernementale de l’Arménie Occidentale, du statut des députés de l’Assemblée Nationale (Parlement) d’Arménie Occidentale et du règlement de l’Assemblée Nationale (Parlement) d’Arménie Occidentale” (21 janvier 2014);

- Décret du Président de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) n°12 “La République Arménie Occidentale est l’Etat-continuateur” (continuity) de l’Etat arménien reconnu en 1920”, 23 février 2014;

- Décision du Conseil National des arméniens d’Arménie Occidentale “De la neutralité permanente, armée et non agressive des arméniens d’Arménie Occidentale et de l’Arménie Occidentale” (29 mars 2011);

- Décret du Conseil National des arméniens d’Arménie Occidentale “De la création de forces armées d’autodéfense des arméniens d’Arménie Occidentale”, 26 décembre 2012; - Décision de l’Assemblée Nationale (Parlement) de l’Arménie Occidentale “De la formation de forces de défense des arméniens d’Arménie Occidentale”, 10 janvier 2018.

XI. Prenant en compte les bases politiques et juridiques d’après lesquelles s'est formée la République Arménie Occidentale (Etat Arménie).

1) Se basant sur la Déclaration de l'Organisation des Nations Unies «Des droits des peuples autochtones», 13 septembre 2007, un Institut de l'identité nationale et de citoyenneté des arméniens d'Arménie Occidentale a été fondé, et tout à fait légalement ont été instaurées les bases juridiques et politiques de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) ainsi que ses structures gouvernementales;  2) Conformément à l'article 21 de la Déclaration Universelle des Droits de l'Homme, la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) s'est dotée depuis 2013 d'organes gouvernementaux légitimes – Assemblée Nationale (Parlement), gouvernement et Institut présidentiel; 3) En novembre 2013 et pour la toute première fois, par voie électronique directe avec garantie de l’anonymat, a eu lieu l'élection des députés à l'Assemblée Nationale (Parlement) d'Arménie Occidentale. Les arméniens de 41 pays ont participé au vote; ont été élus 64 députés à l'Assemblée Nationale (Parlement) d'Arménie Occidentale.

Du 1er au 5 septembre 2018 s’est tenu  le deuxième appel pour les élections à l'Assemblée Nationale (Parlement) d'Arménie Occidentale: 51.505 électeurs votant de 47 pays, 101 députés élus. 4) La République Arménie Occidentale (Etat Arménie) a adopté des lois qui lui ont permis de rejoindre la Convention de l’Organisation des Nations Unies, de reconnaître et ratifier 45 Accords, Conventions et Déclarations internationaux les plus notoires.

5) A l’heure actuelle Radik Khamoyan préside la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) avec pour Premier Ministre Tigran Pashabézyan et Armen Ter-Sarkissyan président de l’Assemblée Nationale (Parlement).

XII. Se référant aux Déclarations de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) adressées à l'Organisation des Nations Unies:  1) «Déclaration d'adhésion de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) à l'Organisation des Nations Unies», 25 mai 2018; 2) Déclaration de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) à l'Organisation des Nations Unies «De la mise en application de la Sentence Arbitrale du 28e Président des Etats-Unis d'Amérique Woodrow Wilson, 22 novembre 1920, dont l’intitulé complet est le suivant: «Décision du Président des Etats-Unis d'Amérique Woodrow Wilson d'établir le tracé d'une frontière d'Etat entre la Turquie et l'Arménie, d'un accès à la mer des frontières arméniennes, la démilitarisations des territoires turcs longeant les frontières arméniennes», 29 mai 2018;

3) Déclaration de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) à l’ONU «De la démilitarisation de l'Arménie Occidentale et de la Cilicie, du retrait des troupes d'occupation de la République Turquie de ces territores» en accord avec la Sentence Arbitrale du 28e Président des Etats-Unis d’Amérique Woodrow Wilson», 20 novembre 2018 ;

4) Déclaration de la République Arménie Occidentale (État Arménie) à l'ONU «De la démarcation de la frontière entre l'État Arménie et la République Azerbaïdjan» pour la délimitation et la démarcation de la frontière entre l'État Arménie et la République Azerbaïdjan, sur la base des principes et des dispositions du Rapport des propositions de la Commission Spéciale dédiée à la détermination des frontières de l'Arménie de la Conférence de Paix de Paris du 24 février 1920, 7 août 2019 ;

5) Déclaration de la République Arménie Occidentale (État Arménie) au Parlement européen "Erreurs, omissions et formulations inacceptables contenues dans la résolution du Parlement européen «De la résolution politique de la Question Arménienne,  18 juin 1987, et sur la nécessité de la modifier et de la rééditer», 5 décembre 2020 ; 6) Déclaration de la République Arménie Occidentale (État Arménie) à l'ONU - «De la souveraineté, de l'intégrité territoriale de la République Arménie Occidentale (État Arménie) et de la frontière d'État avec la République Turquie», 15 mai 2022.   De fait ces Déclarations concernent des décisions déjà prises par la communauté internationale concernant les droits du peuple arménien,  mais non encore appliquées.

XIII. Cette Déclaration ne concerne en aucun cas la question de la comptabilité des pertes non seulement matérielles subies par le peuple arménien et  l’Arménie du fait du Génocide des arméniens.

1) Concernant la question d’une indemnisation intégrale, il est indispensable de tenir compte des crimes commis par les gouvernements turcs successifs contre le peuple arménien en 1894-1896, 1909, 1915-1918, 1919-1923, présentés au chapitre IV de cette Déclaration et se poursuivant à ce jour, ainsi qu'au chapitre V: les crimes commis par les gouvernements successifs de l'Azerbaïdjan contre le peuple arménien en 1905-1906, 1918-1920, 1921-1987, 1988- 2022 et qui continuent jusqu'à aujourd'hui.

2) Les dommages subis par le peuple arménien et l’Arménie du fait des atrocités commises par les gouvernements successifs de la Turquie et l’Azerbaïdjan, présentés dans les chapitres précédents et pas uniquement les pertes matérielles des populations citadine et rurale mais les pertes du peuple arménien ne figurant  dans cet exposé : les pertes humaines causées par le Génocide, la déportation forcée et l’islamisation dont celle des femmes et des enfants, la perte de la Patrie – Patriocide, perte du berceau ancestral des arméniens,  pertes économiques, perte des avoirs bancaires et objets précieux, pertes des comptes d’assurance, des actifs non matériels, de la propriété intellectuelle, des richesses du patrimoine  historique, culturel, archéologique, architecturale et religieux, pertes d’institutions de la culture et de l’instruction, richesses culturelles nationales et autres pertes du peuple arménien.

3) A l’heure actuelle un inventaire des dommages déterminés et confirmés est en cours. Cela figure dans le rapport du Comité Spécial créé au sein  de la Commission Spéciale dédiée aux réparations de la Conférence de Paix de Paris.

4) Il est absolument nécessaire d’effectuer une révision qualimétrique aboutissant à un nouveau calcul de l’évaluation chiffrée des dommages,  en conformité avec les procédés et standarts actuels : dans les années 1920 Charlie Chaplin avait collecté , selon les estimations d’experts, un million de dollars US pour les orphelins arméniens ayant fui l’Empire ottoman à la suite du Génocide des arméniens. Cette somme est évaluée aujourd’hui à quinze millions de dollars US (soit quinze fois plus). Et selon une appréciation professionnelle indépendante, cette somme équivaudrait à la valeur des biens du dernier empereur russe de la dynastie des Romanov, Nicolas II, en 1917.

5) Ainsi donc, d’après le Rapport et les estimations fournis par le Comité Spécial  nommé au sein de la Commission Spéciale aux réparations de la Conférence de paix de Paris, présentés le 14 avril 1919, la Turquie, héritière de l’Empire ottoman, est redevable pour réparations de la somme de 286 964 730 000 euros actuels (312.791.555.700 $ US).

6) A l’initiative de la Commission spéciale de l’Assemblée Nationale (Parlement) de l’Arménie Occidentale chargée des questions de restitutions et réparations suite au Génocide des arméniens, a été créé le Centre international indépendant d’expertise juridique pour réparations et restitutions suite au Génocide des arméniens (son intitulé complet est «Centre international indépendant d’expertise juridique pour le calcul, l’analyse, l’inventaire, l’audit, l’évaluation qualimétrique et expertise judiciaire des pertes matérielles et non matérielles  suite au Génocide des arméniens à fins de réparations et restitutions»), qui  effectue des estimations qualimétriques sur le  coût réel à restituer des biens matériels et non matériels ainsi que les bénéfices perdus par le peuple arménien de l’Empire ottoman, soit, séparément, l’Arménie Occidentale, la Cilicie, le Nakhitchévan, l’Artsakh, la pré-Caspienne occidentale, pour réparations, restitutions et contributions après 1919 et sur les cent années suivantes, que ce soit en période de paix, de guerre, de terrorisme, de blocus ou d’enrôlement du peuple arménien.

7)  A ce jour, les pertes indiquées aux points 1 et 2 du chapitre XIII sont estimées qualimétriquement et seront présentées dans un proche avenir aux organismes internationaux dédiés et confortées par les conclusions d’experts internationaux.

XIV. Prenant en considération les droits globaux du peuple arménien dans le monde, d’après lesquels:

1) Les arméniens d’Arménie Occidentale, comme tout peuple sur cette Terre, doivent pouvoir jouir du droit à la vie, se développer, envisager son futur. Cela signifie que les arméniens sont en droit d'exiger la création de leur propre Etat sur le territoire de Leur Patrie Ancestrale – sur le Plateau Arménien, en Arménie;

2)  Les arméniens d’Arménie Occidentale et les organes du pouvoir de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie) annoncent qu’en qualité d’Etat-continuateur (continuity), ils prennent sous leur responsabilité la défense des droits qui avaient été attribués au peuple arménien par le Traité de Paix de Sèvres et la Sentence Arbitrale du 28e Président des Etats-Unis d’Amérique Woodrow Wilson ainsi que leur réalisation, y inclus la question de la démarcation d’une frontière entre l’Etat Arménie  - reconnu de facto et de jure en 1920 - et la République Turquie.

Nous nous adressons à Vous en vous priant d’étudier et réaliser ce processus de dédommagements des pertes matérielles subies par le peuple arménien dans les années de la Première Guerre Mondiale,

prenant en compte que les obligations pour réparations de la République Turquie en tant que successeur de l’Empire ottoman vis-à-vis du peuple arménien s’élèvent à 19.130.982.000 francs de 1919, chiffres donnés lors du Rapport et des comptes du Comité Spécial de la Commission Spéciale pour les réparations de la Conférence de Paix de Paris le 14 avril 1919.

Nous vous prions également d’effectuer une réestimation qualimétrique de cette somme conformément aux procédures et standards actuels confirmés  par les estimations d’experts de la communauté internationale, qui est de 15 fois supérieure.  Ainsi donc, les obligations pour réparations de la République Turquie, successeur de l’Empire ottoman, envers le peuple arménien, au jour d’aujourd’hui s’élèvent à 286 964 730 000 euros actuels (312.791.555.700 $ US).

Effectuer les réparations aux parties lésées: les arméniens d’Arménie Occidentale (République Arménie Occidentale (Etat Arménie)) et les arméniens d’Arménie Orientale (République Arménie), en affectant les sommes aux structures gouvernementales concernées.

XV. Décision concernant cette Déclaration:

«De la réparation des pertes matérielles subies par le peuple arménien pendant les années de la Première Guerre Mondiale» votée le 25 septembre 2022 par l’Assemblée Nationale (Parlement) d’Arménie Occidentale et le Gouvernement de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie).

XVI. Nous informons également que   1) Nous sommes prêts à fournir informations et documents complémentaires que vous jugerez indispensables concernant cette Déclaration; 2) Si besoin est,  nous pouvons envoyer pour contact et discussion  un représentant officiel de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie).

Radik Khamoyan

Président de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie)

Tigran Pashabezyan

Premier Ministre de la République Arménie Occidentale (Etat Arménie)

Armen Ter Sarkissyan

Président de l'Assemblée Nationale (Parlement) de la République Arménie Occidentale

25 septembre 2022

***

Adresse pour la réponse:

0009, 28 rue Issaakyan, 3e étage, bureau n°1, Erévan, République Arménie

E-mail: parliamentwesternarmenia@gmail.com

Теl. (WhatsApp): +37498250951, +79613072044

Добавить комментарий

Plain text

  • HTML-теги не обрабатываются и показываются как обычный текст
  • Адреса страниц и электронной почты автоматически преобразуются в ссылки.
  • Строки и параграфы переносятся автоматически.
CAPTCHA
Тест для фильтрации автоматических спамботов
Target Image